Po téměř desetiletém procesu s osmi čelnými představiteli neonacistického hnutí Národní odpor (NO) kvůli podezření z propagace nacismu však Obvodní soud pro Prahu 1 před třemi měsíci jejich stíhání zastavil.

Ještě to neskončilo

Jak se ale zdá, tento příběh ještě nemá konec. Podle informací Práva podala státní zástupkyně Zdeňka Galková před zhruba dvěma týdny proti usnesení soudkyně Dany Šindelářové stížnost.

Šindelářová v usnesení, které má redakce k dispozici, argumentuje především (vyjma „nepřiměřené délky“ stíhání) tím, že „základní program Národního odporu a všechny jeho přívržence nelze a priori pokládat za neonacisticky smýšlející osoby“.

Hnutí podle ní propaguje spíše myšlenky nacionalismu a národního socialismu, přičemž jej nelze stavět do kontextu s nenávistnou ideologií jen kvůli „občasným excesům“ a pár „extempore“.

„Milada Horáková byla členkou České strany národně sociální, a dovoluje si ji snad někdo z tohoto titulu označit za (neo)nacistku?“ píše Šindelářová v textu.

Strana, za kterou byla Horáková poslankyní, se v době jejího členství jmenovala Československá strana národně socialistická (ČSNS). Tento název přijala v roce 1926, kdy na sjezdu převážil demokratický proud předsedy Václava Klofáče nad proudem nacionalistickým reprezentovaným Jiřím Stříbrným, jenž byl i se svými stoupenci ze strany vyloučen. Členem strany byl i pozdější čs. prezident Edvard Beneš. Po únoru 1948 se z ČSNS stala Československá strana socialistická.

„Facka všem snahám”

Podle právničky Kláry Kalibové, která se danou problematikou dlouhodobě zabývá, je usnesení Šindelářové fackou všem snahám směřujícím k potlačení krajní pravice.

Šindelářová zmiňuje rovněž, že boj proti globalizaci a multikulturalismu je dnes častým tématem nejednoho politicky legitimního a aktivního hnutí. „Soud je toho názoru, že pokud by mělo být trestným všechno to, čeho se měli dopustit obžalovaní, musel by podezření ze zvažované trestné činnosti čelit nejeden politický či jinak aktivní subjekt,“ pokračuje soudkyně.

To všechno soudkyně prohlašuje navzdory tomu, že ministerstvo vnitra hnutí celoplošně pokládá za neonacistické, přičemž na scéně ultrapravice mělo dominantní postavení. Svého času, tedy v době údajného spáchání skutků v letech 2008 až 2009, se jednalo o jednu z nejvýznamnějších neonacistických organizací v zemi.

Zásadní rovněž je, že stíhány byly především špičky organizace. Mezi nimi například zakladatel Národního odporu Filip Vávra nebo bývalý předseda pražské odnože rozpuštěné Dělnické strany Patrik Vondrák.

Čtyři skutky

Pro připomenutí: Obžaloba popisuje čtyři skutky, z nichž některé jsou popsány již v úvodu. Konkrétně jde například o organizování shromáždění v červnu roku 2009 v Jihlavě. Úředníci ale akci ukončili hned po začátku, když vyšlo najevo, že skutečným účelem pochodu bylo uctění památky příslušníků SS a wehrmachtu.

Dále se mělo jednat o vylepování propagačních materiálů Národního odporu a pořádání neonacistických koncertů. Výtěžek z nich měl jít na podporu stíhaných či odsouzených neonacistů.

„Národní odpor je judikaturně rozeznaná neonacistická struktura a nemá vůbec význam o tom pochybovat, tak jak to udělala paní soudkyně. Je to rozeznávané jako nenávistné hnutí jako celek, nemá smysl se zabývat jednotlivci,“ reaguje na verdikt pro Právo Kalibová.

Šindelářová v textu rovněž píše: „Pokud v demokratické společnosti vystupují oficiální nebo registrovaná tělesa, jež by základy demokracie svým programem popírala, je nutné je v rámci správního práva rozpustit a zamezit jim, aby tyto nenávistné názory šířila ve společnosti.“ Jako příklad uvádí rozpuštění Dělnické strany v roce 2010.

Soudkyně ale už nezmínila, že základním argumentem pro zrušení Dělnické strany bylo to, že se personálně provázala právě s neonacistickým Národním odporem.