K převodu nemovitosti v odhadní ceně 3,2 miliónu korun došlo v prosinci 2006 za částku 1,5 miliónu. V kupní smlouvě bylo uvedeno, že manželé mohou i nadále v domě bydlet, a to po dobu 30 let za nájemné tisíc korun ročně.

Už po třech letech ale byl s idylkou konec, manželé kvůli neshodám se synem museli odejít a našli si vlastní bydlení. Se synem ještě uzavřeli dohodu o narovnání s tím, že po něm mohou žádat doplacení ceny nemovitosti ve výši 1,8 miliónu.

Protože na peníze čekali marně, rozhodli se manželé obrátit se na soud. Zatímco Okresní soud v Pardubicích jim dal za pravdu, odvolací krajský soud verdikt otočil s tím, že uzavřená dohoda o narovnání je neplatná kvůli neurčitosti. Stejně se na věci díval i Nejvyšší soud.

Příliš formalismu 

Zastání manželé našli až u ÚS. „Po posouzení všech okolností případu dospěl ÚS k závěru, že v daném případě odvolací soud přílišným formalismem při interpretaci a aplikaci ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů odepřel autonomnímu projevu vůle smluvních stran obsažené v dohodě o narovnání důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely,“ konstatoval soudce zpravodaj Jan Musil.

„Navíc nebyl respektován požadavek priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou,“ dodal Musil s tím, že věc nyní bude muset opět posoudit pardubický soud.