Kromě trestu dostal někdejší příslušník pražské pořádkové jednotky tříletý zákaz nošení a držení jakékoliv zbraně, na kterou je potřeba mít povolení. Podle státního zástupce Jiřího Richtra si Prouza v době, kdy byl ve služebním poměru, opatřil a přechovával pět krátkých palných zbraní, které neprocházely žádnými evidencemi.

Při domovních prohlídkách našli detektivové Generální inspekce bezpečnostních sborů také velké množství nábojů, z nichž některé byly speciálně upravené tak, aby rána způsobila co největší zranění.

Kupoval škorpión

Z obžaloby dále vyplynulo, že se Prouza snažil získat ilegální samopaly. „Proto reagoval na nabídku z internetu na prodej dvou samopalů vzor 58 a jednoho vzor 61 Škorpión. Když obdržel od prodávajícího informaci, že se u nich zkoušela střelba a jsou bez dokladů, s koupí souhlasil a zaplatil za ně pět a půl tisíce korun,“ uvedl Richtr.

Ovšem místo tří funkčních zbraní mu byly dodány jen dvě, a to se zavařenou hlavní. „Na to obžalovaný reagoval tak, že prodávajícímu ihned poslal zprávu, že obdržel něco úplně jiného, a požadoval vysvětlení,“ doplnil Richtr.

Prouza před soudem připustil, že možná porušil nějaký předpis. „Rozhodně jsem ale nespáchal trestný čin,“ prohlásil. V úvodu své výpovědi poukázal na to, že státu sloužil sedmnáct let. „Kvůli této profesi nemám ženu ani děti. Snažil jsem se být dobrý policajt a teď tu stojím před soudem jako zločinec,“ tvrdil Prouza.

O nákupu samopalů přes internet se vyjádřil v tom smyslu, že od začátku věděl, že jde o zbraně úředně znehodnocené, a tudíž střelby neschopné. „Už z fotek jsem poznal, že jsou zavařené, a nelze tak s nimi střílet. Chtěl jsem, aby měly funkční ovládací prvky a šlo je mechanicky rozebírat. Potřeboval jsem je pro svůj výcvik a také na filmové natáčení,“ hájil se expolicista.

Policista je odkázán na víru?

Na otázku soudce Milana Tomeše, jak se jako policista chtěl vypořádat s tím, že ke zbraním chyběl průkaz o legálním původu, reagoval slovy: „Věděl jsem, že si mohu nechat udělat duplikát průkazu o zbrani.“

O nelegálních pistolích a revolverech Prouza řekl, že nepatřily jemu, ale že si je u něj schoval kamarád Aleš Selinger, kterému důvěřoval a který ho ubezpečoval, že jsou řádně registrované. „Já jsem mu věřil, znám ho 25 let a vím, že není žádný gauner. Říkal mi, že registrační průkazy se někde založily při stěhování a že mi je brzy dodá,“ hájil se.

Zbraně měl u sebe téměř dva roky. Po zatčení a výslechu během rozhodování o vazbě ale Prouza tvrdil, že zbraně patří některému z jeho rodinných příslušníků, který k nim nemá průkaz a ani nevlastní zbrojní pas. Jeho jméno tehdy odmítl sdělit.

„Takže jako policista převezmete od kamaráda zbraně, o kterých nevíte, odkud pocházejí, ani jestli s nimi nebyl třeba spáchán kriminální čin, a máte je u sebe téměř dva roky s tím, že jste mu věřil?“ přemítal soudce nahlas. A následovala otázka: „Mám to chápat tak, že policista v činné službě je odkázán na
víru?“

Podle Prouzy to byla chyba. „Měl jsem být radikálnější a na těch průkazech trvat nebo mu zbraně hodit na hlavu. V té době jsem měl spoustu svých starostí a problémů,“ reagoval. Soudce ale jeho obhajobu za příliš věrohodnou nepovažoval.

„V řadě věcí si protiřečil,“ sdělil Tomeš. Rozsudek není pravomocný, obě strany si ponechaly lhůtu pro případné odvolání.