„Soud konstatoval, že ke skutku došlo, ale nespáchal jej obžalovaný,“ řekl Právu Vačkářův obhájce Rostislav Netrval. Součástí obžaloby byl ještě nákup speciálních kompozitních desek pro opevnění vojenských stanovišť, které pro nízkou balistickou ochranu nemají žádné praktické využití. Podle žalobkyně šlo v obou případech o nákupy za přemrštěnou cenu, za kterými stál právě Vačkář.

„Tvrzení státní zástupkyně, že nákupy byly zbytečné a předražené, považuji za trefné. Byť je v těchto případech možné shledat trestně postižitelné jednání, nelze bez pochyby prokázat, že to byla sólo akce obžalovaného,“ prohlásil při lednovém líčení táborský soudce Zdeněk Pořízek.

Žalobkyně byla přesvědčena, že to byl právě Vačkář, z jehož podnětu byly kontrakty sjednány. „On byl ten, kdo k tomu vydával pokyny a osobně se v tom angažoval,“ uvedla ve své závěrečné řeči.

Chybí pojítko

Soudce v odůvodnění rozsudku uvedl, že Vačkář o nich sám nerozhodoval. „Chybí mi nějaké pojítko mezi jeho doporučením a následnou podobou kupní smlouvy,“ řekl s tím, že z důkazů nevyplývá, že by Vačkář zasahoval do celé obchodní transakce, například stanovením kupní ceny. „Tyto nákupy byly kolektivním rozhodnutím komise,“ sdělil.

Dodavatelem vojenského materiálu byla společnost SHK CZ, kterou vlastní bývalý zaměstnanec ministerstva obrany Jiří Šona a jež v roce 2010 skončila v konkurzu. Do insolvenčního řízení se přihlásily desítky věřitelů s pohledávkami ve výši 300 miliónů korun.

Firma se dostala do povědomí veřejnosti v roce 2006, kdy vyhrála tendr na dodávku vojenských stanů za desítky miliónů. Antimonopolní úřad dal tehdy ministerstvu obrany za soutěž pokutu, protože prý resort zvýhodnil Šonu před ostatními uchazeči. Vačkář po odchodu z armády u Šony ve firmě pracoval.

Cena bila do očí

Soudce upozornil, že šlo o nákupy za přemrštěnou cenu, která bila do očí. „Okolnosti těchto transakcí byly podezřelé. Všem předcházelo velice krátké výběrové řízení, v jeho průběhu se dokonce měnilo označení materiálu, aby bylo možné provést nákup necentralizovaným způsobem,“ pokračoval Pořízek.

Závěrem konstatoval, že řada rozhodovacích procesů byla nastavena jen formálně, aniž určené osoby řádně zkoumaly, co se má nakupovat a zda je to vůbec použitelné. „Něco se někomu zadalo, odhlasovalo a pak se ty věci nakoupily, aniž by někdo nějakým rozumným způsobem uvažoval o tom, jestli je to vůbec potřebné,“ uzavřel Pořízek.