Článek
V médiích šlo tedy spíše o prezidenta republiky než o téma inkluze, rušení speciálních (zvláštních) škol, lidského „práva“ na vzdělání, popřípadě míchání dětí s odlišnými vzdělávacími potřebami (a předpoklady) dohromady či situaci v českých školách v této oblasti. A na to se právě podívejme.
Představte si, že máte doma šikovného malého prvňáčka, který se hrozně těší do školy. Je to vaše první dítě, celý(á) se v něm vidíte. Jedná se o bezproblémové, přátelské dítě. Tašku a penál – má sbalenou už koncem prázdnin a dokonce 30. srpna si na zkoušku vykračovalo s aktovkou po ulici :-). Škola dělá dobrý dojem a zejména jste si ohlídali, jakou bude mít učitelku (hlavní faktor v prvních dvou letech studia). Prvního září, chvilka nostalgie, chvíle hrdosti – splnili jste důležitou rodičovskou metu – vypiplali z novorozeňátka školáka. „Co už všechno umí.“
Cca třetí den se ukáže, že spolužák v lavici, každou chvíli vyskakuje a vykřikuje, strká do vašeho dítka, dokonce něco hází po učitelce, na což má ale papíry od doktora „porucha chování“. Z hlediska intelektu je patrně v normálu, ale příliš často to není poznat. Vaše dítě se trochu bojí, trochu je v šoku – nedokáže se ve škole vůbec soustředit. Je smutné.
99% z nás v této chvíli naběhnou do školy a chtějí zjednat nápravu. Ti nejmírnější žádají přesazení v rámci třídy. Maminky budou v ochraně vlastního dítěte agresivnější, to je holt příroda. Velmi agresivní budou také aktivisté, kteří jinak mají plná ústa frází, že „škola má také komunitní, multikulturní a socializační funkci“.
Zadruhé si představte, že jste učitel v páté třídě, kterou vedete od začátku. Nechal jste tam velký kus práce a starostí. Děti nejsou žádní Einsteinové, ale pracovitá, milá třída. Pak vám tam ředitel přidělí nového žáka, který má velké problémy vypočítat 3x7 a naprosto nezvládá látku. Zejména v matematice. Má také papíry od doktora – je dyskalkulik a má nižší intelekt.
A schválně, máte radost, že ho ředitel nedal do áčka ke kolegovi, a že tedy vysoce oceňuje vaší práci? Protože v českých školách obecně – ti nejlepší dostávají více úkolů a těžších. Nebo vidíte jasně, že se vše změní? Nedokážete se věnovat nejšikovnějším dětem, 30 % energie a času věnujete jednomu žákovi a výsledky stejně nebudou valné.
Dilema při vysvědčení – nechat ho propadnout, tj. klasifikovat spravedlivě, jak vám z šerého dávnověku ukazuje odkaz učitelské hrdosti a úcty ke vzdělání. Nebo vykonstruovat známku napůl dle odborných posudků a „v šestce je mít nebudu, tak co …“. I tady je za b) správně v 99 % případů, ale nesmí se to nahlas říkat.
Sečteno a podtrženo, existují (bohužel) děti, které potřebují velmi odlišný způsob výuky a celé pedagogické péče. Stejně jako je úplně jiná dovednost – učit prvňáky než učit ve „třeťáku“ goniometrické funkce – tak je úplně jiná dovednost dobře učit děti s handicapy. Také se na to studuje jiný obor „Speciální pedagogika“ a existují Speciální (dříve „Zvláštní“) školy. Řada z jejich zaměstnanců (pár jich osobně znám) – přijde rovnou do nebe. Dělají nesmírně těžkou a vyčerpávající práci. Za pár korun.
Snaha Speciální školy plošně zlikvidovat, zde byla velmi silná – podpořená tlakem Evropské unie ohledně údajné diskriminace Romů v ČR ve vzdělávání (je zajímavé, že třeba vietnamské děti Česká republika mazaně naopak vůbec „nediskriminuje“ a dosahují většinou výborných výsledků). Plošné rušení Speciálních škol zarazil až v poslední chvíli tehdejší ministr Dobeš. A udělal dobře!
Protože plošně integrovat všechny děti ze speciálních škol – nejde. Zrušili bychom tedy například světoznámý Jedličkův ústav s více než stoletou tradicí a vynikajícími výsledky v péči o těžce postižené děti?
Vraťme se ale ještě k našim dvěma integrovaným příkladům a podívejme se, jak se jim v normální škole povede. Oba budou mít zcela neintegrované, odlišné vyučování (včetně klasifikace) než ostatní děti. Ten první bude sedět sám v lavici – buď hned u učitelky, nebo naopak stranou vzadu. Bude se řešit „asistent pedagoga“. Na toho buď budou, nebo nebudou peníze, protože, co si budeme povídat, je to velmi drahé. Ve školství jde okolo 60 - 70 % peněz do mezd, tady přibývá další síla. Když dostane 15.000 hrubého (x1,34 sociální zdravotní placené zaměstnavatelem; x12 + další náklady), máme cca 260 tisíc „školného“ na tento případ. Škola (my plátci daní) to tedy nějak zaplatí. Ale kolik takových asistentů si může(me) dovolit? Navíc pak má dítě v lepším případě privátní učitelku, v horším drahý pomocný pedagogický dozor.
Asistenti mají velkou fluktuaci (podle toho, jak na ně jsou – nejsou peníze), velmi často také mají jiné ambice, než dělat celý život asistenta pedagoga.
Pokud péči o děti s odlišnostmi nějaká škola dělá obzvlášť dobře a systematicky, začíná takovéto děti přitahovat, ale bohužel často zároveň ubývá normální klientela. Škola se stává plíživě školou Speciální.
A ještě jednu věc musím zmínit. Neexistuje právo na vzdělání v běžné škole.
Lidská svoboda je založena na tzv. „negativních právech“: Nikdo nesmí nikoho zabíjet, brát mu jeho majetek, zakazovat jeho aktivitu (pokud tím nezasáhne takováto práva jiných lidí).
Václav Klaus ml.
Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK. Přes 20 let působil na půdě gymnázia PORG jako učitel, zástupce ředitele a ředitel (15 let). Pod jeho vedením se gymnázium stalo nejúspěšnější střední školou ve výsledcích státní maturity a dalších žebříčcích a rozšířilo se o další dvě pobočky v Praze a Ostravě.
Založil Asociaci aktivních škol (sdružuje přes 100 českých škol). Je autorem mnoha odborných článků, dvou matematických učebnic a dalších knih (publicistika, školský systém).
Od roku 2014 publikuje pondělní komentáře na Novinky.cz.
Vede jeden z největších českých šachových klubů a dosud aktivně závodí na kole.
Na podzim 2017 byl zvolen poslancem za ODS, 16. března 2019 byl ze strany vyloučen. Nyní je poslancem za hnutí Trikolóra.
Více se dočtete na osobním webu autora vkml.cz
Nyní populární Pozitivní práva: právo na bydlení, na vzdělání, ... – se liší v tom, že požadují, aby mi někdo jiný – něco zajistil nebo dal. To ale často koliduje s přirozenými, negativními právy.