KOMENTÁŘ: V Čechách se dobře nenarodíte… - Václav Klaus ml.

Párkrát za rok napíšu komentář hodně z minulosti. Třeba loni v září při výročí masakru českých četníků zfanatizovaným německým davem v Habartově v roce 1938.

Dnes to bude trochu o Rakousku-Uhersku a první republice. Neboť jsem byl v sobotu pozván řečnit do Lisovic (Slánsko) na odhalení pamětní desky agrárního politika Jana Malypetra. Ale popořadě.

V tom statku, kde tento významný prvorepublikový politik strávil léta po svém odchodu z veřejných funkcí (1939-1947), je totiž železniční muzeum. Soukromé. A moje malá dcera má vláčky z nějakého záhadného důvodu radši než panenky, a to muzeum je úžasné.

Tak už jsme několikrát místo do Technického muzea jeli radši 30 kilometrů za Prahu. Protože tam je vidět láska k vlakům, nulové dotace, pracovitost a vůle. Jasně, snaha i dost donkichotská, slabý marketing, podnikatelsky naivní – ale co je cílem života? Asi děti a taky nějaké dílo po sobě zanechat. (Já mám taky radost z dětí, naštěstí mám čtyři. A taky když jedu v Praze nebo Ostravě okolo školy, jak čisťounký zářej, a já si pamatuju, co to bylo za ruiny, špínu a nepořádek, když jsem tam poprvé vkročil. Tak to je taky radost.)

V pražském Technickém muzeu, nic proti němu, zaplatím 150 korun vstup a 200 za možnost fotit nebo tak nějak. Je tam asi 80 pracovníků. Do vlaků nemůžete vlézt, jen na ně koukat zpoza šňůry. A ještě to dotujete desítkami miliónů z daní. V Lisovicích zaplatíte asi 40 korun, pracovník je jeden, pan Čech, který vás ještě povozí úzkorozchodnou vlečkou a po lokomotivách a vagónech můžete lézt do bezvědomí. A bez koruny dotace ještě stíhají zútulňovat obrovský statek a zahradu. Stát „pomáhá“ zavedením EET a podobně.

Na budově je teď tedy od soboty krásná pamětní deska. S proslovem na odhalení jsem váhal, aby nevzniklo nějaké faux pas. Jeden z vnuků premiéra Malypetra, pan Stránský, býval totiž ohnivým mediálním kritikem mého otce, tak jsem se pro jistotu dvakrát dotazoval, že další dva vnuci to vidí jinak a budou aktu s rodinami osobně přítomni.

A teď ta historie: V Čechách se většinou moc dobře nenarodíte, ale rok 1873 je asi výjimkou. Zlatá éra vlády Franze Josefa. Obrovské vzepětí hospodářského života, českého venkova, maloburžoazie i venkovské buržoazie. Česká vesnice, opora národního obrození a také konzervativních hodnot za první republiky. Koneckonců na agrárnících, díky jejich volebním výsledkům, stála Masarykova republika. Jejich poválečný zákaz (jakož i ostatních pravicových stran) je přímá cesta k únoru 1948.

Jan Malypetr byl po Masarykově abdikaci (1935) velkým favoritem prezidentské volby, pokud by se Agrární strana za ním sjednotila. To se ale nestalo. Rozštěpila se na „probenešovské“ a „protibenešovské“ pravicové křídlo. To s kandidátem prof. Němcem neuspělo. Beneše, jakožto socialistu, podpořili mj. komunisté. Tak vida, i před osmdesáti lety bylo často těžší získat podporu uvnitř vlastní strany než vně.

Svou řeč jsem v sobotu věnoval smyslu konzervativismu: Trvání na zkušenostech, které ověřily generace předků, a odmítnutí utopistických konstrukcí (nacismu, bolševismu, multikulturalismu…), přičemž nepřítel se v čase mění. Jak krásně napsal Chesterton: „Noviny dnes často chválí odvahu a smělost, s jakými někdo napadá tyranii a pověry. Napadat bývalé diktátory a zastaralé pověry, vyžaduje však asi tolik odvahy, jako bojovat s vlastní babičkou. Opravdovou odvahu má jen ten, kdo se postaví proti tyranii mladé jako úsvit a pověrám svěžím jak jarní květiny.“