Článek
Ajatolláh sice ještě v témže roce zemřel, ale fatva své krvavé plody přinášela i poté, v roce 1991 byl ubodán japonský překladatel Hitoši Igaraši a vážně zraněn jeho italský kolega Ettore Capriolo. Norský vydavatel William Nygard v roce 1993 vražedný útok střelce přežil, i když byl třikrát zasažen do hlavy. Nyní se stal terčem útoku i samotný autor, zaútočil na něj 24letý syn libanonských přistěhovalců Hadi Matar, který v době vydání fatvy ještě ani nebyl na světě. Nenávist přetrvává, rouhání se neodpouští nikdy, jak ukázalo v lednu 2015 vyvraždění redakce časopisu Charlie Hebdo.
Rushdie žil kvůli fatvě dlouho v izolaci střežen agenty tajné služby, protože bylo hodně odhodlaných radikálů ochotných splnit příkaz ajatolláha. S léty však ostražitost přece jen pominula a spisovatel se začal objevovat na veřejnosti. Pořadatelé jeho přednášky v Chautauque bezpečnostní rizika podcenili, návštěvníky nijak nekontrolovali, což je samozřejmě chyba.
Mnohem větší chybou však je, že Západ při uzavírání dohody mající omezit íránský jaderný program v roce 2015 nejen umožnil Teheránu dál finančně podporovat prodloužené ruky íránských revolučních gard, jako jsou libanonský Hizballáh nebo jemenští Húsióvé, ale ani netrval na zrušení fatvy. Ta dál platí. Dokud se to nezmění, nelze s Teheránem jednat.
V reálpolice, která je tak ošklivá, jak ošklivé je slovo, jímž se označuje, se rádo zapomíná na jednotlivce, jako když se americký prezident Joe Biden v rámci zlepšování vztahů se Saúdskou Arábií sešel s korunním princem Muhammadem bin Salmánem, jehož režim má na rukou krev zavražděného novináře Džámala Chášukdžího. Levnější ropa je za války na Ukrajině potřeba, jenomže Západ získal svůj kredit a obdivovatele také díky obhajobě lidských práv odpůrců režimu, při jednáních SSSR nikdy nezapomínal na osud disidentů.
Tito lidé, stejně jako Rushdie symbolizovali právo svobodně se vyjadřovat, nenechat se spoutávat a omezovat oficiální doktrínou, ať už komunistickou, nebo náboženskou. Na liberální západní demokracii oceňovali, že každý může mít svůj názor a svobodně ho dávat najevo, pokud tedy nevyzývá k tomu někoho likvidovat. Může mít svou víru, tu mu nesmí nikdo brát, ale žádné náboženství nemůže v západní liberálně demokratické společnosti přikazovat, co se smí a co ne.
Pro svou symbolickou hodnotu se stali terči útoku Rushdie a jeho překladatelé, právě kvůli ní byla v lednu 2015 vyvražděna redakce humoristického časopisu Charlie Hebdo, která si dovolila otisknout karikatury proroka Mohameda, byť islám zakazuje zobrazovat nejen jeho, ale všechny lidské bytosti, a právě proto se v listopadu 2015 stal terčem útoku dalších salafistických radikálů pařížský rockový klub Bataclan. Symbolizují odlišný způsob života, než jaký razí konzervativní islámští teologové brojící proti rouhání, kteří správně tuší, co podkopává základy jejich světa.
Jistě lze namítnout, že je Salman Rushdie nekorektní, i když ne tak přímočaře jako Charlie Hebdo. Ano je. A nijak se tím netají. Nekorektnost, která působí jako ventil, patří ke svobodě a liberální demokracii. Možnost zesměšňovat a zpochybňovat autority je její nedílnou součástí, protože to je základ pokroku. Kdyby Giordano Bruno a Galileo Galilei nezpochybňovali, že Země je nehybná placka, nad kterou vychází Slunce a Měsíc, jak se píše v bibli, neobeplula by Magalhãesova výprava Zemi, natož abychom létali na Měsíc.
Nechce-li Západ přijít o svou podstatu, musí tato práva hájit, není možné se vzdát nekorektnosti, aby se někdo necítil uražen. Ústupky v podobě opuštění vánočních zvyků nebo zahalování tváře jsou cestou do pekla. Kdo chce žít v západní liberální společnosti, musí ctít její pravidla, a ne se ji snažit přizpůsobit prostředí, ze kterého vyšel. Je hloupé nutit Saúdům, Íráncům nebo Afgháncům naši podobu demokracie, to se nepovedlo, šáha Rázu Páhlavího svrhla islámská revoluce vedená Chomejním a na Afghánistánu si vylámali zuby Britové, Sověti i Američané, ale je ještě hloupější se jí vzdávat, aby se někdo necítil uražen a ponížen.
Smutné je jen to, kolik lidí dnes neví, kdo je Salman Rushdie, a jak málo lidí četlo jeho díla. V anketě Novinek odpovědělo skoro 90 procent, že od něj nic nečetlo. Přečíst jakoukoli jeho knihu zabere víc času než se podívat na pár karikatur z Charlie Hebdo, ale člověk okamžitě pochopí, že tohoto člověka je nutné bránit. Srší nápady, je hluboký, lidský a přitom vtipný. Čím více lidí si přečte Satanské verše, tím více jich pochopí malichernost nenávisti radikálních muslimů.