Hlavní obsah
Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky

KOMENTÁŘ: Slepá korejská ulička – Alex Švamberk

Severní Korea provedla po úspěšném odpálení balistické rakety středního doletu přes Japonsko zkoušku své dosud nejsilnější jaderné nálože, údajně termonukleární. Dobrá zpráva to není, a nejen proto, že tak silné zbraně v rukou nepříliš vypočitatelného režimu vyvolávají obavy. KLDR se může stát příkladem dalším zemím, aby jaderné zbraně získaly.

Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky
KOMENTÁŘ: Slepá korejská ulička – Alex Švamberk

Kdyby nešlo o jaderné zbraně a jejich nosiče, zasloužila by si Severní Korea obdiv, protože to je zbídačená země, která čelí od počátku nového tisíciletí sankcím, jež se zostřovaly s každým dalším velkým raketovým nebo jaderným testem. Sankce měly na KLDR dopad, jenomže země se naučila, jak jim čelit a jak je obcházet. Platila zlatem a nabízela dalším státům, které často čelily různým embargům, vojenskou technologii, k níž by se jinak nedostaly. Kromě Číny spolupracovala s Barmou, Laosem nebo některými malajsijskými státy.

Lze samozřejmě kritizovat Čínu, že na KLDR dostatečně nezatlačila, ale Čína nemohla nechat Severní Koreu zcela padnout, a to nejen proto, že jí vyhovuje mít na hranici nárazníkový stát. Čelila by bezprecedentní vlně uprchlíků. Je taky otázkou, co by se stalo se všemi těmi zbraněmi, pokud by se zhroutil pchjongjangský režim, do jakých rukou by se dostaly, protože Severokorejci mají různé kanály, jak obcházet sankce a blokády. A nelze ani přeceňovat vliv Pekingu na dynastii Kimů, Severní Korea neposlouchala nikdy a nikoho. Své o tom věděli Stalin i Mao a jejich nástupci.

Nelze ani litovat, že nebyl podniknut včas preventivní úder na severokorejská jaderná zařízení. Jeho výsledek by byl sporný, protože Pchjongjang od války v Koreji ještě zpevnil své beztak bytelné podzemní kryty a továrny, takže by část technologie zřejmě dokázal uchránit, tudíž by se severokorejský jaderný program nanejvýš zpomalil. Nemluvě o tom, že by takový úder mohl vyvolat odvetný úder na Jižní Koreu, jejíž hlavní město je v dostřelu severokorejských dalekonosných děl a raketometů. Možná by obětí nebyly milióny, ale i desetitisíce by stačily.

Podobné úvahy však jsou jen pláčem nad rozlitým mlékem. Severní Korea má balistické rakety s jadernými hlavicemi a světu nezbude než tento fakt přijmout. V případě Kimova obskurního autokratického militaristického režimu je to hořká pilulka, ale není první. V devadesátých letech se také mezinárodní společenství smířilo s tím, že se mezi jaderné mocnosti zařadil Pákistán, což rozhodně není stabilní země. A stejně jako sousední Indie není signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.

Americká velvyslankyně při OSN Nikky Haleyová při projevu v Radě bezpečnosti už ukázala, že Spojené státy jsou si vědomy reality, když upozornila, že země s jadernými zbraněmi musejí být odpovědné, což Kim Čong-un hrozící raketovými údery není. Ovšem volání po dalších sankcích, které odmítly Rusko a Čína, ukázala, že Washington zatím nenašel způsob, jak postupovat dál. Nepřinesly-li sankce výsledek, zostřovat je k ničemu nepovede.

Zavřít oči a nic nedělat taky nejde, i když je jasné, že KLDR se jaderných zbraní a balistických raket nevzdá. Její moc s nimi stojí a padá, národ přesvědčila, že právě ony jsou garancí nezávislosti. A tomuto tvrzení nelze upřít pravdivé jádro. Kimova dynastie se poučila, že v dnešním světě je důležitá skutečná síla a nevyplácí se jí vzdávat. Ví, jak dopadl Saddám Husajn, který žádné zbraně hromadného ničení neměl, i to, jak skončil libyjský diktátor Muammar Kaddáfí, který se rozhodl vzdát jaderného programu, aby na něj Spojené státy nezaútočily stejně jako na Irák. Za povstání během arabského jara západní země podpořily vzbouřence, zaútočily na Libyi a prchajícího Kaddáfího povstalci uvláčeli k smrti. Ne že by si smrt nezasloužil, ale k důvěře v Západ to nepřispělo. Také Rusko by těžko anektovalo Krym a podporovalo separatisty na Donbasu, kdyby se Ukrajina nevzdala jaderných zbraní. Garance jí byly k ničemu.

Nyní je potřeba minimalizovat aktuální hrozbu, to znamená dotlačit KLDR k rozhovorům, aby ustoupila od dalších testů, a hlavně zabránit tomu, aby technologie neprodávala dál, jako to udělal „otec” pákistánské jaderné bomby Abdul Kádir Chán právě v případě Koreje, ale taky Íránu a Libye.

Alex Švamberk

Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.

Komentáře autora

I kdyby se to povedlo, je neúspěch v případě severokorejského jaderného programu bolestný. Ukázal, že i izolovaná země pod tvrdými sankcemi dokáže vyvinout jaderné zbraně i jejich nosiče. Mezinárodní společenství s tím nic neudělá. To je nebezpečný precedens, který může inspirovat další státy k vývoji těchto zbraní. Když to dokázala KLDR, proč ne ony. Írán sice slíbil pozastavit vývoj, ale nikdo neví, jak moc to dodržuje. O jadernou bombu stojí i Saúdská Arábie. Že by si ji rádi pořídili mnozí afričtí diktátoři, o tom nelze pochybovat. Bezpečnost rozhodně neposiluje, i když roste kvalita antiraket. Vždycky je riziko, že nějaká hlavice nebude zlikvidována. Nemluvě o tom, že ne všechny země mají jaderný deštník.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků