Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Ohleduplnost a opatrnost, jinak nás čeká válečná medicína - Petr Widimský

Novinky, Petr Widimský

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Na celém světě jsou v současné pandemii nemoci covid-19 lidé rozděleni do dvou táborů: „opatrní“ (zastánci roušek a dalších omezení) versus „odvážní“ (považují nemoc za běžnou virózu podobnou chřipce a odmítají veškerá omezení).

Foto: FNKV

Petr Widimský

Článek

Při povrchním pohledu člověka ve věku 0–50 let se vlastně o nic nejedná – pokud se on (ona) nakazí, buď to na sobě vůbec nepozná, nebo stráví přibližně 3 týdny v pracovní neschopnosti a karanténě a pak se velmi pravděpodobně vrátí do života.

Starší lidé mají většinou již nějakou tu nemoc (vysoký tlak, cukrovku, plicní nebo srdeční onemocnění apod.), a tak se logicky bojí více a opatření dodržují.

Kdo se však bojí této nemoci nejvíce, jsme my, zdravotníci pracující v nemocnicích – lékaři, sestry a další personál. Avšak není to proto, že bychom se osobně báli o sebe a o své zdraví. Naše obavy se týkají toho, že při zahlcení nemocnic stovkami pacientů s covidovým zápalem plic nebudeme schopni zajistit péči nejen o tyto nemocné, ale ani o běžné nemocné, o které se staráme normálně – o nemocné se závažnými zraněními, s infarkty, mozkovými mrtvicemi, s nádorovými onemocněními apod.

Tato situace nastala na jaře v mnoha zemích světa – politici to moc nepřiznávali, ale záběry ze Španělska, Itálie, Brazílie či USA byly velmi výmluvné. Nyní se totéž velmi pravděpodobně stane i u nás v Česku.

Stresem pro většinu lékařů není léčit pacienta ani provádět složitou operaci. Stresem pro nás nemocniční lékaře je představa, že na 50 akutních lůžek na oddělení budeme mít najednou 100 pacientů, kteří by ta lůžka potřebovali všichni ve stejnou dobu. Komu péči poskytneme a komu ne? Toto dilema zná válečná medicína, ale v Evropě od skončení 2. světové války ho v takto náhlém a rozsáhlém měřítku nikdo řešit nemusel. (Smutnou výjimkou byl nedostatek dialyzačních přístrojů pro léčbu selhání ledvin ve většině států tzv. „socialistického bloku“, kdy pacienti nad určitou věkovou hranici se prostě nechali zemřít, protože pro ně státní zdravotnictví nemělo dialyzační přístroj.)

A právě obava z přetížení nemocnic (a tím pádem z nárůstu úmrtí na choroby, které by za normálních okolností šlo dobře léčit) je to, co vede většinu států v době této pandemie k zavádění restrikcí.

Česká republika nyní stojí na prahu této katastrofické situace: nemocnice se začínají plnit pacienty s covidem. Politici nám sice stále tvrdí, že lůžek i dýchacích přístrojů je dost, ale to platí dnes, možná i zítra, ale pokud se neučiní ještě mnohem razantnější omezení pro shromažďování a pohyb osob, pak nejpozději v listopadu budou všechny nemocnice v ČR kolabovat pod náporem covidových zápalů plic.

Bohužel zkušenosti z těch nejvíce postižených zemí jasně ukazují, že jsou jen dvě cesty, jak této krizi lůžkového zdravotnictví předejít: (a) extrémně přísná omezení (v extrémní podobě až po přechodný zákaz vycházení) nebo (b) nechat nemocné, kterým již není pomoci, jejich osudu a do nemocnic je vůbec nepřijímat (tedy pravá válečná medicína v té nejbrutálnější podobě). Variantu „a“ zvolila naprostá většina států, které se do této prekérní situace dostaly (Čína, Španělsko, Itálie, Izrael, Francie). Varianta „b“ byla v tichosti realitou v některých jiných zemích, které zde jmenovat nehodlám, abych nevyvolal mezinárodní roztržku.

Co je tedy nyní potřeba udělat: v maximální možné míře zachovat chod ekonomiky, školství a samozřejmě zdravotnictví a sociální péče, a naopak omezit všechny zbytné aktivity. Roušky jsou podle mého názoru zcela banální omezení, které samo o sobě ničemu nevadí a každý odpírač roušek je podle mne bezohledný sobec. Vědecké důkazy o jejich smyslu jsou zcela jednoznačné. Mimochodem i ta naše nynější česká zkušenost to potvrzuje: na jaře si všichni šili roušky doma ostošest, každý je disciplinovaně nosil a byli jsme vzorem pro celý svět – v létě jsme roušky zahodili a výsledek teď vidíme... Na jaře jsme byli nejlepší v EU, dnes jsme se Španělskem a Francií nejhorší...

Prof. MUDr. Petr Widimský, DrSc.

Profesor Widimský je přednostou Kardiologické kliniky FNKV a 3. LF UK a na fakultě působí od roku 1983. Na začátku tisíciletí pracoval tři roky jako prorektor UK pro rozvoj, v roce 2003 získal post ve Vědecké radě UK a v r. 2010 se stal proděkanem pro vědu a akademické postupy 3. LF UK. Mezi lety 2006 až 2008 byl viceprezidentem Evropské kardiologické společnosti, v období 2011 až 2015 pak zastával post předsedy České kardiologické společnosti, nyní je jejím prvním místopředsedou. V roce 2011 získal ocenění Česká hlava, tedy nejvyšší české vyznamenání ve vědě, a to za intervenční léčbu akutního infarktu myokardu. V roce 2014 byl oceněn nejvyšším mezinárodním vyznamenáním v oboru kardiologie – Zlatou medailí Evropské kardiologické společnosti.

Jeho otec profesor Jiří Widimský a bratr profesor Jiří Widimský jsou také kardiologové. Do křesla děkana 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy usedl 1. února 2018.

Jediná cesta ven z tohoto marasmu je osobní disciplína, opatrnost a maximální ohleduplnost – k seniorům, k nemocným lidem a též k nám zdravotníkům, abychom mohli léčit všechny nemocné nejlépe, jak umíme, a nemuseli nastoupit bolestivou cestu „válečné medicíny“.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám