Článek
Heslo pro dnešní dobu dobré. Je líbivé, obsahuje dvě cizí slova, takže babičky na vesnici se tím nebudou zabývat, ale budou s úctou hledět na „vzdělance“ tam „nahoře“. Kvalita je významově pozitivní slovo, kdežto kvantita spíše neutrální. Proč by se nemělo něco kvalitního podporovat, že? A tak dále. Marketingově za jedna.
Ale reálně?
Není tomu přesně naopak, když sledujeme vzdělávání u všech dětí? Těch všech dětí jsou totiž milióny, a to je hodně (kvantita), přičemž jsou mezi nimi i děti nenadané, z horších rodinných poměrů atd. – tj. nikterak „kvalitní“, a přesto je chceme dobře vzdělávat.
Kvalita je prioritní u hokejové reprezentace, kterou také platí daňový poplatník, protože chceme porazit Švédy a Kanadu a potřebujeme na to špičkové hráče. A je nám jedno, jak hraje (či by hrálo) naše Béčko, Céčko, …, a zejména Géčko a jestli Honza Novák v Příbrami umí přešlapovat pozadu. Honza Novák je třeba pekař a sbírá známky nebo je myslivec, a z hlediska úspěchů našeho hokeje nehraje žádnou roli.
Ale když bylo Honzovi 6 let a seděl ve škole – zajímal daňové poplatníky úplně stejně jako Jarda Jágr. Totiž chtěli jsme, aby se naučili číst a psát a počítat a mít rádi paní učitelku a svou vlast.
Dokonce ta „ošklivá“ kvantita je i pro hokejové Áčko velmi důležitým faktorem. Když totiž bude dobrých malých hokejistů hodně, budou nakonec lepší i ti nejlepší.
Podobné zákonitosti platí i pro školy, žáky a studenty.
Nebezpečí
Změna financování škol ve prospěch údajné „kvality“ hrozí velkými nespravedlnostmi a celkovým rozpadem systému, jakému čelíme dlouhá léta třeba ve zdravotnictví.
Více peněz lepším školám s lepšími výsledky?
Tedy škola v Praze na Hanspaulce, obklopená velkými vilami, vzdělanými a bohatými rodiči a tak dále, bude brát více peněz na žáka než škola v místech, kde je živobytí o dost tvrdší? Protože díky skladbě žáků bude dosahovat mnohem lepších výsledků.
Říkám NE.
Více peněz školám s obory požadovanými trhem práce? To je společná idea prezidenta Zemana a ministra Chládka.
Hm. Bavíme se o trhu práce v roce 2020, nebo 2030, nebo 2040 neboli až dnešní školáci a předškoláci dostudují. Jaký konkrétní obor to tedy bude? Před 20 lety nebylo možné sehnat podnikového právníka – všichni mířili vydělávat do advokacie. Dnes jsou zoufalých koncipientů stovky. Ve školách jsme nemohli sehnat jazykáře, nyní zase fyzikáře. Už vidím státní úředníky a neustále se měnící ministry školství, jak budou geniálně anticipovat trh práce pro rok 2033. Už vidím reálný stav – „Kominické učiliště s rozšířenou gymnaziální výukou“, protože kominíků je málo a stát na ně bude platit 7x tolik než na gymnazisty, ale rodiče zase chtějí spíše všeobecné vzdělání.
Takovýmito finančními hokuspokusy lze snadno financování škol zcela rozvrátit.
Existují jen dva základní přístupy k financování školství: nákladový a normativní.
Nákladový systém znamená, že je dán určitý počet škol. Učitelé dostávají tarifní mzdu X, ředitelé Y, školníci Z a tak dále. Tyto sumy se sečtou, vynásobí dvanácti a vznikne roční rozpočet na mzdy. Podobně se vypočítají náklady na vytápění, osvětlení, učebnice a vše ostatní. To vše sečteme po okresech a krajích, a je to. Aby se takovéto „nákladové“ školství nezhroutilo, musíme velmi tvrdě určovat počty učitelů, škol, mezd, nakupovaného nábytku apod., k čemuž potřebujeme silnou centrální autoritu. Takový systém u nás fungoval třeba za komunismu. Nyní stát nemá takovou sílu ani omylem.
Normativní přístup vychází z logiky, že u nás máme asi dva milióny žáků či studentů, na které vydáme asi 100 miliard ročně (rozpočet školství). Na jednoho žáka tedy vychází asi 50 tisíc. Nechť se tedy přesně tato částka, tzv. „normativ“ vyplácí každému žákovi, a sice ve prospěch konkrétní školy, kterou navštěvuje. To je obecně spravedlivé, neboť záleží na vzdělání každého žáčka. Školství tak ovlivňují žáci (jejich rodiče), kvůli jejichž vzdělání se na školství tak velká část daní dává.
Obecně nejhorším systémem je kočkopes, totiž kombinace obou výše popsaných, ať už se to jmenuje „kvalita na úkor kvantity“, či nějak jinak.
Po revoluci u nás došlo k pokusu o zavedení normativního financování, ale již za pár let byl tento pokus v tichosti a elegantně zlikvidován. Název normativ zůstal, ale „normativů“ dnes máme desítky (každý jinak velký), odlišné dle studijních oborů, velikosti obcí, krajů atd. To logicky znamená, že se o žádný normativ nejedná. Koneckonců velká část rozpočtu putuje do školství (popřípadě také jinam) jiným způsobem.
Václav Klaus ml.
Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK. Přes 20 let působil na půdě gymnázia PORG jako učitel, zástupce ředitele a ředitel (15 let). Pod jeho vedením se gymnázium stalo nejúspěšnější střední školou ve výsledcích státní maturity a dalších žebříčcích a rozšířilo se o další dvě pobočky v Praze a Ostravě.
Založil Asociaci aktivních škol (sdružuje přes 100 českých škol). Je autorem mnoha odborných článků, dvou matematických učebnic a dalších knih (publicistika, školský systém).
Od roku 2014 publikuje pondělní komentáře na Novinky.cz.
Vede jeden z největších českých šachových klubů a dosud aktivně závodí na kole.
Na podzim 2017 byl zvolen poslancem za ODS, 16. března 2019 byl ze strany vyloučen. Nyní je poslancem za hnutí Trikolóra.
Více se dočtete na osobním webu autora vkml.cz
Pokud striktně uplatníme normativní financování, pak i škola s dvaceti žáky bude mít milión (20x 50 tisíc) ročně, což jí stačí na dva zaměstnance na plný úvazek a základní provoz. Další podporu školy rozhodne sama obec. Takový systém provede optimalizaci sítě škol sám. Třeba se ukáže, že daleko hůře než skromné vesnické školy na tom budou některé „velké“ školy v okresním městě.