Hlavní obsah
Thomas Kulidakis Foto: Jan Handrejch, Právo

KOMENTÁŘ: České členství v Evropské unii v letech puberty – Thomas Kulidakis

Patnáct let členství České republiky v Evropské unii je dostatečná doba, abychom se mohli ohlédnout a zamyslet nad jeho klady a zápory. Pokud bychom použili srovnání s lidským životem, naše země by coby unijní stát měla právě dost let na to, aby přes pubertu směřovala k uvědomění, co v budoucnu chce či nechce.

Thomas Kulidakis Foto: Jan Handrejch, Právo
KOMENTÁŘ: České členství v Evropské unii v letech puberty – Thomas Kulidakis

Z hlediska ekonomického je naše členství v unii rozhodně přínos. Za oněch 15 let k nám zatím připutovalo na dotacích 741,3 miliard. Je to čistý zisk, po odečtení našich příspěvků. Hlavní výhoda ale nejsou evropské dotace, nýbrž možnost v rámci celní unie bez tarifních přirážek obchodovat. Podle statistiků vyvážíme do Evropy 84 procent našeho zboží, což generguje zisky i zaměstnanost. Naopak dovážíme méně, než tomu bylo dříve.

V této chvíli se sluší a je i potřebné zmínit, že obchodní výhody jsou oboustranné. Platí i pro zahraniční společnosti. Každý rok vyvádějí miliardy korun na dividendách ze svých výdělků. V tomto případě platí, že by u nás působily, ať už v Evropské unii jsme nebo nejsme. Je také otázka, jak moc by se k nám hrnuly, kdybychom v unii nebyli. Každopádně jejich případné zdanění je zaprvé v pravomoci naší vlády, zadruhé se objevují podobné aktivity i na unijní úrovni.

Naše vláda tedy může vyjednávat příslušné unijní nařízení, jehož cílem je udržet zisky a hlavně daně z nich v místě podnikání firem. Je potřeba přijmout vše na celounijní úrovni, jinak se kapitál bude přelévat za lepším a měkčími podmínkami. Tím se dostáváme k významu České republiky v Evropské unii. Nestalo se, že by se rozpustila jako kostka cukru. Není ani obětí diktátu, protože na většině nařízení se naši zástupci aktivně podíleli. To málo, kde byli přehlasovaní, jako třeba v otázce migrace, nakonec měli možnost nerespektovat. Vše rozhodne Evropský soudní dvůr.

Jak nám pravidelně sděluje premiér Andrej Babiš, Česká republika také dosáhla zrušení migračních kvót. Pravda sice je, že samy podle původního plánu na podzim roku 2017 skončily, ale to nevadí. Premiérova slova i česká aktivita prokazují, že diktát unie je prázdná floskule. Diktátor by se totiž na nic neptal, nesoudil by se, ale prosadil by tvrdě svou. Každopádně je dobře, že hlavní politické strany naše členství podporují. Vystoupení z unie by totiž opravdu nedávalo smysl. Z hlediska politického i geografického. V tomto ohledu můžeme poděkovat za prošlapání neznámé cesty Velkou Británií.

Mezi výhody Evropské unie zcela jistě patří schengenský prostor. Kdo cestuje na jih na dovolenou směrem Balkán a stojí na hranicích, jistě prostor bez hranic ocení. Možnost pracovat, studovat a žít v Evropské unii, zrušení roamingových poplatků za volání a mobilní internet, to jsou také nesporné výhody unijního členství. S výhodami ale přicházejí také povinnosti, to je jasné. Jednou z nich je nutnost se na činnosti unie podílet a v případě přehlasování ostatními se přijatými opatřeními řídit. Jinak to bohužel nejde, protože hlasování většinou se stále více rozšiřuje kvůli akceschopnosti.

Představme si, že by se český parlament měl na všem shodnout jednohlasně. To by se nikdy nedobral ničeho. Stejně tak je to také s Evropskou unií. Té je po právu vyčítaná neakceschopnost plynoucí z nejednotnosti. Ať už v krizi finanční, migrační nebo jakékoliv jiné. Špatná je také praxe dvojí kvality potravin, za kterou ale opět stojí soukromé společnosti. Příslušná směrnice je přijatá, ale dost bezzubá. Nakonec si zákon zakazující různé složený potravin ve stejném obalu chce tedy Česká republika přijmout sama. Což mohla udělat dávno, ale je dobře, že konečně naše úřady hodlají zasáhnout.

Členstvím v unii jsme získali možnost podílet se na větším projektu, který zaručuje v Evropě mír. Po patnácti letech je na čase, abychom si jasně uvědomili, co chceme, co nechceme a aktivně hledali koalice pro jednotlivá unijní hlasování. Unie je i naše tradice, protože její určitou rannou formu prosazoval už Jiří z Poděbrad.

Thomas Kulidakis

Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.

V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.

Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.

Více o autorovi

Komentáře autora

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků