Všechna tato prohlášení lídři Visegrádu pak představují voličům ve svých zemí jako důkaz, že „tvrdě a nekompromisně“ brání naše „národní zájmy“ a suverenitu proti Bruselu. Mohou to činit, protože voliči většinově mají jen velmi povrchní znalosti toho, jak EU funguje a jaké je skutečné postavení V4 v ní. Tedy poměrně slabé.

Hlavním důvodem této slabosti přitom není ekonomické zaostávání zemí Visegrádu, které i 15 let po vstupu do EU pobírají od vyspělejší evropské části dotace. Vždyť zbytek EU byl k takovým zemím v minulosti poměrně vstřícný. Relativně chudé a s Českou republikou svojí velikostí srovnatelné Portugalsko předsedu EK skutečně mělo a celkově si vymohlo v Bruselu politický vliv, o kterém si naše země může nechat jen zdát.

Chovalo se ovšem kooperativně, evropskou integraci vidělo jako šanci, a aktivně hledalo způsoby, jak se zbytkem EU produktivně spolupracovat. Portugalští politici nejezdili do Bruselu primárně s cílem Unii „to osladit“, nepokoušeli se vystupovat jako ti, co všechno vědí lépe než Brusel. Ukázali diplomatické schopnosti a porozumění pro evropský projekt, takže se José Barroso mohl vskutku stát šéfem EK, v kteréžto pozici vytrval po dvě funkční období.

Visegrádské země zvolily jinou cestu. Polsko se dostalo do konfliktu s EU už během debaty o evropské ústavě, ještě před vstupem. V České republice udával euroskeptický tón Václav Klaus i vlády vedené ODS a v Maďarsku později převzal politickou moc stále euroskeptičtější Viktor Orbán. Slovensko sice dokázalo přijmout euro, což byl projekt započatý vládou Mikuláše Dzruindy a dokončený vládou Smeru pod taktovkou Roberta Fica, ale některé nedemokratické praktiky Smeru později dostaly toto hnutí do potíží coby člena Strany evropských socialistů.

Většího vlivu dosáhla jedna z visegrádských zemí jen v období, kdy v Polsku vládla proevropská Občanská platforma v letech 2007 až 2014. Tehdy byl nejprve zvolen předsedou EP Jerzy Buzek a pak předsedou Evropské rady Donald Tusk.

K tomu ovšem má kterákoli ze zemí dnešního Visegrádu velmi daleko. Představa, že by západ EU souhlasil s tím, aby jednu z klíčových funkcí v EU vykonával politik z jedné ze zemí V4, které se staví k projektu další integrace odtažitě a z nichž dvě jsou na evropském pranýři kvůli porušování zásad právního státu, je velmi nereálná.

Ruku v ruce s tím jde (ne)schopnost zemí Visegrádu prosadit zásadní věci. Ani když jednají společně, nejsou dost silné a jejich pověst porušovatelů pravidel evropské hry jim znemožňuje najít spojence mezi nejdůležitějšími zeměmi EU – snad jen s výjimkou současné Itálie, kde vládnou nacionalističtí populisti stejně jako v zemích V4. Navíc V4 může těžko působit skutečně jednotně, když vládní strany v Polsku a Maďarsku koketují s nacionalistickou západoevropskou pravicí, zatímco české ANO by rádo zůstalo v EP v liberální frakci a na Slovensku vládnou socialisté, zatímco poslední eurovolby vyhráli liberálové.

Silná gesta a prohlášení vůči EU, která asi budou produkovat i další summity lídrů V4, je tedy dobré brát s rezervou. Maličko to připomíná děj slavného filmu Myš, která řvala. V něm, jak známo, velkovévodství Grand Fenwick, nejmenší stát světa, vyhlásí válku Spojeným státům poté, co jeden kalifornský vinař začne vyrábět imitaci Pinotu Grand Fenwick, což je hlavní vývozní artikl této zemičky. Že je film, s Peterem Sellersem v hlavní roli komedií a nikoli válečným dramatem, netřeba dodávat. Jistý komediální nádech, též související s neschopností pochopit svoje reálné místo ve světě, mají i summity lídrů V4.