KOMENTÁŘ: Babišova kampaň: bojovné výkřiky místo obsahu – Jiří Pehe

Spolu s heslem „Česko ochráníme. Tvrdě a nekompromisně“ nebo spolu s Babišovými výzvami, že je třeba „vyčistit europarlament“, je výše zmíněný slogan symbolickým dokreslením pokleslého, obsahově prázdného populismu hrajícího na emoce a chabé znalosti většiny české veřejnosti o fungování Evropské unie v podání nejsilnější české politické strany, a zvláště pak premiéra.

Což o to, sám Babiš se skutečně může teoreticky tu a tam v evropských strukturách tvrdě za Česko brát, protože o některých zásadních věcech se rozhoduje v Evropské radě (v níž jednotlivé státy reprezentují premiéři a hlavy států a v níž se hlasuje o zásadních věcech jednomyslně). České zájmy lze viditelněji hájit i v Radě Evropské unie, v níž jsou jednotlivé země reprezentovány ministry a rozhodnutí se přijímají kvalifikovanou většinou.

Pokud jde ale o europarlament, není vůbec jasné, co Babiš tvrdou a nekompromisní ochranou Česka s pomocí této instituce míní. A neví to ani on sám. Jen si spočítal, že o EP toho neví moc ani česká veřejnost, takže jí může nakukat, co chce.

Česká republika bude mít v europarlamentu 21 poslanců. Ti sice mohou v té či oné věci najít shodu při obraně některých „národních zájmů“, ale primárně jsou reprezentanty evropské veřejnosti, protože v architektuře evropských institucí má být na rozdíl od Evropské rady a Rady evropské unie (které akcentují národní zájmy) takovou institucí právě europarlament.

To, že jsou europoslanci voleni na kandidátkách národních stran v jednotlivých státech, je spíše otázka technická. Lze si do budoucna představit i hlasování pro společné kandidátky evropských stran.

Jinými slovy: EP je představitelem „evropského lidu“, nikoliv představitelem „českého“, „maďarského“, „polského“ nebo „německého“ lidu. I proto se europoslanci po svém zvolení rozřadí do jednotlivých frakcí podle svého politického přesvědčení, nikoliv podle národního původu. Jejich úkolem není primárně „makat pro Česko“, ale „makat pro Evropu“, a to v intencích, v nichž ta která frakce evropský projekt nahlíží.

Europoslanci samozřejmě zcela nemohou odložit svoji národní příslušnost v pomyslné evropské šatně, takže si lze představit, že v některých méně ideologických otázkách, jako je třeba boj s dvojí kvalitou potravin, mohou téměř všichni čeští europoslanci táhnout za jeden provaz. Těžko ale lze u nich předpokládat společný postup v otázkách, na nichž se zásadně neshodnou ani v domácí politice.

Řečeno jinak: dá se předpokládat, že všichni čeští europoslanci „makají“ v EP v rámci možností i za Česko, jenže Babiš definuje prospěšnost takového „makání“ svými prioritami, které se nemusejí nutně shodovat s prioritami ostatních českých stran. Skutečnost, že část evropských dotací končí v pokladně Agrofertu, nevnímají jako boj za Česko Piráti. Ti naopak urgují evropské instituce, aby se i u nás dodržovaly evropské směrnice o střetu zájmů. Samozřejmě že tím v konečném součtu bojují i za lepší Česko, ale je to o dost jiné Česko, než jaké si představuje Babiš.

Slogany hnutí ANO o potřebě vyměnit europoslance, co „nemakaj pro Česko“, nebo Babišova slova o potřebě vyčistit europarlament od českých poslanců, kteří tam podle něj už patnáct let Česko nehájí, vychází z Babišovy korporativistické představy, že všichni čeští europoslanci, ač reprezentují různé politické strany, mají sloužit politice jeho vlády, kterou vede hnutí, jež je zde prý „pro všechny“. Je to bohužel bohapustá demagogie a nepřímý útok na politickou pluralitu u nás.