Článek
Radost ovšem kalí skutečnost, že letos byla Spojenými státy americkými vypovězená smlouva o likvidaci raket dlouhého a středního doletu INF.
V roce 1987 se Ronald Reagan a Michail Gorbačov zavázali nejen stanovit limit raket schopných v mžiku vyhladit celá města z povrchu zemského, ale slíbili také balistické nosiče jaderných zbraní zlikvidovat. Bylo to také osmého, jenom prosince. Oba státníci oznámili novou éru.
Podle šéfa Bílého domu mělo být ujednání „začátkem fungujícího vztahu“. Pán Kremlu zase prohlásil: „Nechť se 8. prosinec 1987 stane datem, který bude zapsán do historických knih – datum, které označí rozhodující předěl v historii mezi érou vzrůstajícího rizika nukleární války a mezi érou demilitarizace lidského života“.
Po 32 letech je ale smlouva minulostí a Evropa je tak zase v nejistotě. V její převážné části funguje Evropská unie, díky níž si dříve pořád válčící státy vyřizují účty u jednacího stolu a unijních soudů. Panuje relativní blahobyt, který se neustále zvyšuje. Přesto si ale nemůžeme být jistí, že nedojde zase k závodům ve zbrojení. Především je ale smutné, že se náš kontinent opět stal rukojmím v jednání dvou velmocí.
Nám Evropanům totiž může být jedno, jestli smlouvu INF začala porušovat dřív jedna nebo druhá strana. Nemůže nám být ale jedno, že stratégové ve Washingtonu nebo Moskvě mohou zase náš prostor proměnit v bojiště. Nemůže nám být jedno, že se odstraňují pojistky proti další zkáze. Správně to charakterizoval Albert Einstein: „Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny“.
Členské státy Evropské unie se ukázaly jako bezzubé. Opět se zmohly pouze na znepokojení, obavy a výzvy. Společná a funkční evropská armáda je v nedohlednu. Z hlediska geopolitiky jsme nadále v rukou velmocí, které náš osud od konce druhé světové války určovaly a hrály si s námi jako s figurkami na šachovnici.
Je dnes na místě uctít všechny mrtvé druhé světové války. Podle středního odhadu jich na celém světě bylo 60 milionů, z toho dvě třetiny civilistů. Je také záhodno cítit vděk za nebývale dlouho panující mír, který se týká většiny Evropy. I za to, že naši rodiče druhou světovou válku přežili a my můžeme teď žít.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Zároveň je ale potřeba přestat si lhát do vlastní kapsy. Jestli se rychle nevzpamatujeme a v základních věcech obrany a zahraniční politiky nesjednotíme, o našem klidu budou čím dál víc rozhodovat jiní. Hodí se tedy dnes i píseň skupiny Mňága a Žďorp s úvodními verši: „Když budu mít štěstí, možná ze přežiju všechny mírové programy. Když budu mít štěstí, možná že přežiju ty blbce, co mi chystají smrt.“ Zde.