Článek
O tom, že by měl Maduro odejít, není pochyb. V zemi, která má jedny z největších zásob ropy na světě, jsou potraviny na příděl, nedostává se léků, hroutí se infrastruktura a hyperinflace podle parlamentu ovládaného opozicí dosáhla v lednu 2,69 milionu procent. Obliba prezidenta klesá, už nepořádá ani velké manifestace svých příznivců jako před dvěma lety, aby ukázal opozici, že i on má velkou podporu.
Podle deníku Miami Herald za ním stojí jen tvrdé jádro deseti procent příznivců a levicové chávisty podporuje asi třetina obyvatel.
Přesto Maduro dále zůstává u moci, část obyvatel si kupuje tím, že se mu zatím daří distribuovat potraviny na příděl a nejsou si jisti, jak by tomu bylo po jeho pádu. Osmikilová krabice je na čtrnáct dní, takže denní dávka překračuje půl kila. Hladomor tedy nehrozí, což se jasně ukazuje při srovnání se Severní Koreou. Ta požádala OSN o potravinou pomoc kvůli neúrodě, když musela denní dávky potravin snížit 500 na 350 gramů.
Ani represe, ke kterým Maduro sáhl, nejsou tak brutální jako ty, které v jiných latinskoamerických zemích uplatňovaly různé vojenské junty. Zatím se masově nevraždí odpůrci, i když mrtvých přibývá zejména při zásazích provládní milice. Guaidóvi, který objížděl latinskoamerické země, kde hledal podporu, režim ani nezabránil vrátit se do vlasti. Nepotřebuje to.
Hlavním problémem je slabost roztříštěné venezuelské opozice. Uvědomuje si to i Guaidó, jinak by opakovaně nevyzýval své zahraniční spojence, aby nechali na stole všechny možnosti řešení venezuelské krize – tedy i vojenské, protože nedokázal dostat do země slíbenou humanitární pomoc, natož přesvědčit armádu, aby se k němu přidala. Dokonce řekl, že by případnou intervenci podporoval. Tím si však těžko získá větší podporu ve své vlasti. Kritizoval ho kvůli tomu i Miloš Zeman, který řekl, že kdyby ho dostala k moci invaze, mohl by skončit jako venezuelský Husák.
Polibkem smrti pro Guaidóa bylo už to, když ho okamžitě jako venezuelského prezidenta uznal Donald Trump. Od té chvíle ho mohli chávisté snadno označovat za americkou loutku, zejména když Trump ještě předtím, než se Guaidó prohlásil prezidentem, řekl, že by ho rád uznal ve funkci hlavy státu. V Latinské Americe přitom panuje obecná nechuť ke gringům, jak pohrdavě označují bílé Američany z USA, protože si dobře pamatují, jak rády a tvrdě si Spojené státy dělaly pořádek na svém zadním – latinskoamerickém – dvorku. Dvojnásob to platí v případě socialistické Venezuely, kde se pěstuje dlouhodobě obraz USA coby hlavního nepřítele.
Idea zbavit se Madura ústavní cestou a použít proti němu jeho zbraně, tedy právní kličky při výkladu nejsložitější ústavy na světě, která má 350 článků, byla dobrá. Plán však nevyšel, protože šlo o nepřipravenou hurá akci, a jejím důsledkem je upevnění pozice Madura, což je pro zplundrovanou Venezuelu tragédie. Zchudlá země se navíc změnila v další kolbiště, kde se střetávají USA s Čínou a Ruskem. Obě tyto země stejně jako Turecko Madura podporují a padnout ho nenechají, aby v oblasti neztratily vliv.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
Pro příště by měl Západ a my s ním, neboť i ČR Guaidóa uznala, lépe zvážit, koho, kdy a jak podpořit, a ne se honem postavit za prvního člověka či skupinu, který se naskýtá jen proto, že vedení nějaké země je Západu proti srsti. Než se Guaidó stal předsedou parlamentu, nezastával žádnou významnou funkci ani na lokální úrovni, zastupoval jen předsedu strany Voluntad Popular Leopolda Lópeze, který má domácí vězení. O významu Voluntad Popular svědčí i to, že má v 167členném parlamentu ovládaném opozicí jen 14 křesel a nemá jediného starostu nebo guvernéra.