Článek
Do celé situace navíc zasahuje hra velmocí, které drží velké sázky. USA původně argumentovaly, že Guaidó je právoplatný prezident na základě článku 233 venezuelské ústavy. Teď už víme, že to nebylo a není nic jiného než fíkový list zakrývající touhu po svržení nepohodlného režimu. Podle daného článku se totiž může předseda Národního shromáždění, tedy Guaidó, postavit do čela země pouze v případě prezidentova úmrtí, nemoci, a podobně. Maduro je ale evidentně zdravý a plný sil, takže ústavní opora daného kroku prostě není.
Stejně tak se ale zcela oprávněným prezidentem nejeví ani Maduro. V roce 2017 se rozhodl vybavit pravomocemi parlamentu sobě nakloněný Nejvyšší soud. Originální parlament Madurovi totiž nevyhovoval. Následně svolal referendum, které bojkotovala opozice. Pak prezidentské volby, stěží odpovídající demokratickým standardům a opozicí také bojkotované. Slib před Národním shromážděním Maduro nesložil. Nicméně původně byl sice těsně, ovšem po právu v roce 2013 zvolený. Vše výše zmíněné je důkaz, že jediná demokratická cesta ven z momentální šlamastyky by byly nové volby parlamentní i prezidentské za účasti mezinárodních pozorovatelů.
K jejich dosažení ale stěží vede atmosféra, kterou se podařilo navodit koalici států vedených Washingtonem. Jejich ukvapené uznání předsedy Národního shromáždění Guaidóa legitimním „prozatímním prezidentem“ vytvořilo zdání dvojího metru, který se může vrátit jako bumerang. Až příště třeba dojde k situaci podobné Ukrajině, stěží může někdo Rusku zabránit uznat si prezidenta, jakého bude chtít. Nebo jakémukoliv jinému státu.
V případě Venezuely je také znát jistá dávka pokrytectví z hlediska hospodářského stavu země. USA vyhlásily sankce proti tamní vládě už za Baracka Obamy, za Donalda Trumpa je prohlubují. Teď najednou posílají humanitární pomoc, která podezřele zavání pokusem uplatit místní lidi i armádu nedostatkovým zbožím. Není se tedy co divit, že Maduro má další argument pro své tvrzení o Spojenými státy podporovaném pokusu o puč. Navíc se může opřít nejen o Čínu a Rusko, které mají ve Venezuele zainvestované miliardy. Nebezpečí špatného příkladu pro budoucí vývoj mezinárodních vztahů si uvědomuje i část unijních států, v čele s Itálií.
Z hlediska České republiky je příběh pikantní už jen z toho důvodu, že vztah k Venezuele je jedna z mála věcí, na kterých se hlavní ústavní činitelé naší země shodli. Jejich favorit Guaidó ale odhalil i svou stinnou tvář, takže ho i prezident Zeman na dálku varoval slovy: „Pokud Juan Guaidó udělá to, že nedokáže vyřešit tento problém v rámci Venezuely a bude se obracet na zahraniční protektory, tak skončí jako venezuelský Husák“. A to předtím Guaidóa zval na návštěvu.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Původní předpoklad, že vlastně Venezuela u nás málokoho zajímá, se tak s protahováním celé kauzy mění v noční můru našich mocných, že jejich favorit Guaidó je možná padouch a nikoliv hrdina. Po jeho uznání prezidentem jsou ale už s ním jedna rodina.