KOMENTÁŘ: Buďme na sebe hodní - Jiří Pehe

To je velmi užitečný popis toho, jak prezident Miloš Zeman či jeho kancléř Vratislav Mynář chtěli podle zmíněných soudců ovlivnit rozhodnutí soudů. Zaslouží si bližší rozbor.

Začít lze touto otázkou: Kdo jsou to ti „oni“, kteří na sebe mají být hodní? Inu (abychom použili prezidentova oblíbeného slůvka), evidentně ti, kteří mají v nejvyšších patrech státní moci možnost z titulů svých funkcí o něčem rozhodovat.

V autoritářských režimech je to běžná praxe, ačkoliv v nich „výměnný obchod“ mezi mocnými, co jsou na sebe navzájem „hodní“, obvykle nakonec sklouzne k samovládě jen jednoho mocnáře, který už je hodný jen na svoje biřice a nohsledy. V demokraciích Ústava a zákony proto z dobrých důvodů nikomu neumožňují rozhodovat o všem. Každá státní instituce může rozhodovat pouze o určitých věcech. A ústavní instituce se mají v rámci dělby moci navzájem kontrolovat, ba občas držet v šachu, aby moc nezneužívaly.

Z popisu, který zmínění soudci nabídli, ovšem vyplývá, že Hrad, v čele se samotným prezidentem, považuje ústavní systém vzájemných kontrol a vytváření brzd mezi ústavními institucemi za jaksi nadbytečný. Samoděržaví vyhlásit přímo nejde, ale systém protiváh lze přeci obejít: vždyť „my“ - mocenská elita - si můžeme navzájem vyhovět.

Esenci prezidentových argumentů, o nichž mluvil soudce Baxa, lze popsat asi takto: Rozumíme si, ne? Ty bys možná chtěl být předsedou Ústavního soudu, já zase chci, aby tvůj současný soud rozhodl v můj prospěch - kupříkladu ve věci mého nejmenování tří docentů profesory. Že je tady cosi jako zákon, který má soud nestranně vykládat? Ale jdi. Ti pánové, které jsem odmítl jmenovat, ač jejich univerzita i právní experti tvrdí, že na to nemám žádné právo, přeci nepatří k „nám“. My se můžeme domluvit na výměnném obchodu.

Když Baxa prezidenta poučil, že soud je kolektivní orgán, kterému nelze nic nařídit, neb musí fungovat v ústavně vymezeném rámci, pan prezident ho na oplátku poučil, že předseda soudu je šéf, a může to tudíž „zařídit“. Podle Baxy se mu za celou jeho kariéru nestalo, že by se k němu ministr nebo jiný státní činitel choval jako Zeman.

Nemá valného smyslu dál rozebírat, jak moc jsou ony aktivity prezidenta a jeho kancléře, kterým eufemisticky říkají „informování soudů o názorech pana prezidenta“, v rozporu s duchem demokratického systému. Jisté je, že i kdyby se nepodařilo obvinění soudců prokázat, málokdo asi může být ve světle prezidentova předešlého ohýbání Ústavy překvapen tím, co na podvýboru PS z úst pozvaných soudců zaznělo.

Vynořuje se z nich obraz prezidenta, který ctí nezávislost soudní moci stejně málo, jako ctí pravidla parlamentní demokracie obecně. Nepovažuje se evidentně za hlavu státu „všech občanů“ (čehož se dá dosáhnout především trváním na důsledném a rovném dodržováním zákonů, a tedy i důslednou podporou nestrannosti soudů), ale v prvé řadě za hlavu určité mocenské skupiny. A svoje vlastní mocenské zájmy a agendu opakovaně nadřazuje tomu, co o jeho roli říká Ústava a zákony.

Máme štěstí, že se tímto prezidentovým názorem na jeho poněkud zbytnělou roli v ústavním systému většina ostatních státních orgánů a jejich představitelů státní moci zatím odmítá s poukazováním na ústavní vymezení jeho i jejich role řídit i za cenu, že je pak pan prezident nepovýší, nejmenuje, nebo že je bude skandalizovat. Třeba coby „čučkaře“.