V čase adventu budeme projednávat ve Sněmovně zákon o homosexuálním manželství. Jako by republika neměla jiné problémy, starosti. Jako by neměla spíš zákony rušit. Jako by vláda něco dělala ve školství, v dopravních stavbách, v podpoře českého podnikání – podpoří místo toho BMW s nějakou fabrikou (ale o investičních pobídkách jsem tu už psal).

My se budeme věnovat manželství homosexuálů. Jak trefně citovala prezidenta Roosevelta kolegyně Majerová ve Sněmovně (její video má přes 500 tisíc zhlédnutí): „...i když nazvete psí ocas nohou, pes bude stále čtyřnohý.“

Podobně manželství je od staročeského malžen, tedy „muž–žena“, čili homosexuální manželství je fakt termín jak „suchá voda“. A ještě o tom máte hlasovat.

Podobně rodina je od slova rodit. Nechat si vnutit nějaké termíny jako „tradiční rodina“ je už špatně, protože neexistuje nic jako rodina netradiční. Rodina je místo, kde se narodí dítě (táta, máma, děti).

Slova, i přídavná jména, jsou důležitá. Když to není demokracie, ale lidová demokracie či liberální demokracie – bavíme se úplně o něčem jiném, jedná se o tyranii menšin. Když nestačí myšlení, ale cpou vám „kritické myšlení“ (aby mohli některé myšlenky zakázat jakožto málo „hodnotné“) – buďme na pozoru.

A ještě dva postřehy – nejedná se teď o žádné přání homosexuálů. Za velkého řevu aktivistů se v roce 2006 uzákonilo registrované partnerství (tehdy se zaklínali, že nepůjdou dál, k adopcím dětí vůbec), ale homosexuálové o něj nemají vůbec zájem – ročně jsou to jen desítky případů. Teď opět čelíme pouze kampani „politických homosexuálů“, kteří nemají právo hovořit za ostatní. Stejně jako já nemám právo něco pořvávat, co si myslí a chtějí heterosexuálové. Můžu maximálně říkat, co si myslí moji voliči.

A zadruhé – tady se otáčí slovo „tolerance“. My Češi jsme totiž velmi tolerantní, ne že ne. Rakousko-Uhersko za osvíceného císaře Josefa II. bylo první zemí světa, které zrušilo trest smrti za homosexuální chování. I v samotném zrušení trestnosti bylo Československo mezi nejliberálnějšími zeměmi světa (60. léta 20. století). Homosexuálové se u nás těší veškerým lidským právům, zasedají v parlamentu, jsou úspěšní v řadě hospodářských odvětví. V jádru je to každému jedno. Zaměstnával jsem řadu homosexuálů a nikdy to neřešil, nakupuju u nich. Organizované pochodování po městě v pitoreskních oděvech sice nechápu (jak tam normální člověk může lézt), ale mávneme nad tím rukou. My Češi jsme prostě tolerantní.

Ale političtí homosexuálové tolerantní nejsou. Proč mě se svojí sexualitou otravujete? Proč ji nutíte do zákonů a do veřejného prostoru? Každý má sexualitu trochu jinou, řeší si tam něco jiného, je to jeho věc. Mám někde psát, že si mi líběj velký prsa u ženskejch a je nás hodně takových a připravit na to nějaký zákon? To by byla magořina, co? A tohle není? To přece vůbec nepatří do veřejného prostoru. Zákon, ať vám někdo něco nedělá – to jsem zcela pro. Ale to už dávno platí. Vy ale chcete nějaká další práva. Chcete pětinohého psa zákonem. Pro to nebudu nikdy.
Rozdělujete společnost.

Melete o pokroku a naopak zastaralosti. O tom již psal krásně před sto lety G. K. Chesterton:

„Představme si veliký dav lidí, kteří chtějí konečně zbourat pouliční lampu, proti níž už tak dlouho významné osobnosti mluvily jako o naprostém přežitku. A teď se v davu zjeví v šedém hábitu mnich a nezáživným hlasem po vzoru scholastiků praví: Milí bratři, posuďme nejprve, jakou hodnotu má světlo, tedy je-li samo o sobě dobré; v tom okamžiku ho někdo celkem omluvitelně srazí k zemi a dav se vrhne na lampu. Po pár minutách je po ní a všichni si gratulují, jak jsou na rozdíl od středověku moderní.

Jenže! Chod světa není tak jednoduchý. Brzy se ukáže, že se někteří chtěli zbavit plynové lampy a nahradit ji elektrickou, jiní zase chtěli získat litinu, z níž byla vyrobena, ještě jiní si přáli tmu, neboť jejich úmysly nebyly zcela čisté. Jedni se domnívali, že lampa příliš neosvětluje, druzí, že osvětluje příliš. Jedni chtěli zničit obecní majetek, druzí chtěli jen něco zničit. Nakonec se ukázalo, že mnich měl vlastně pravdu. Ale teď o tom budeme diskutovat potmě.“