Detailnější popis toho, jak by se pak vypočítávalo, kdo je vlastně zvolen, by zabral větší část tohoto komentáře, což samo o sobě naznačuje, že je to systém poměrně komplikovaný. Další komplikací je, že volební lístky těch voličů, kteří by nevybrali tři kandidáty, by se nepočítaly, takže by v některých případech lidé byli nuceni dát jeden ze svých tří hlasů i kandidátům, pro něž prostě volit nechtějí.

Návrh byl předložen s cílem učinit volby do Senátu více atraktivními, protože zejména v druhém kole k nim chodí málo voličů. Jenže otázkou je, zda by se tohoto cíle dosáhlo s pomocí poměrně složitého systému, který namísto prostého rozhodnutí podpořit toho či onoho kandidáta voliče nutí k podrobnému studiu volebních lístků a zvažování preferencí pro další dva kandidáty, kteří mu mohou být v podstatě lhostejní.

Potíž je i s malou transparentností celého systému. V současném dvoukolovém systému je hlas každého voliče jasně spojen s úspěšným nebo neúspěšným kandidátem. V australském systému by volič nevěděl, jak moc vlastně přispěl ke zvolení toho či onoho kandidáta.

Není také vůbec zřejmé, že by nový systém skutečně zvýšil volební účast, protože v samotné Austrálii je volební účast povinná. Přitom pro zvýšení volební účasti v druhém kole, o které jde především, by úplně stačilo, aby prezidenti republiky přijali úzus, že druhé kolo senátních voleb budou vypisovat pokaždé buď spolu s komunálními volbami nebo s krajskými volbami.

Hlavním důvodem, proč je dobře, že změna neprošla, ale je, že v současné politické situaci, v níž v „lidovějších“ sněmovních volbách uspívají populistické subjekty, jsou stabilita i odlišné složení Senátu důležitou kotvou celého ústavního systému. Na experimenty s volebními zákony není vhodná doba. Možná že lepší způsob, jak Senát učinit atraktivnějším, je osvěta, a také méně často dosti nejapných útoků na Senát z řad nejvyšších ústavních činitelů.