Jsou nějaké hodnoty, které přetrvávají. Například slušní starostové, kteří tu práci dělají dlouho – skoro všude vyhráli a získali dost hlasů. Nebudu je tu uvádět, mimo jiné víc sleduji starosty jedné politické strany, tak by to nebylo apolitické zhodnocení.

Účast pod padesát procent v kdysi nejpopulárnějším typu voleb (komunálních) je varující. Lidé jsou unaveni z neustálých voleb, ztrácí se základní struktura: občan-rodina-obec-stát. Tedy prostor, kde se každý přirozeně identifikuje. Kromě schizofreniků se každý identifikuje sám se sebou pochopitelně. Postarat se sám o sebe a svůj život v první řadě. Pak je rodina, kam patříte. Zda je funkční, či žádná. V nemoci či ve stáří (nebo v dětství) nic moc jiného nemáte. Obec – místo, kde bydlíte, a vaši sousedé okolo, se kterými jste chodili do školky nebo na první tancovačku. A pak jsme Češi. Máme stejný jazyk, historii, základní kulturní návyky. To je vše.

Žádné kraje, unie nějakého světadílu, globální dobro – to nemá demokratickou oporu – je to jen lidský konstrukt. Nic přirozeného.

Nebudu tu dnes útočit na Senát jako obvykle. Tedy měl by se zrušit, ale řada lidí, co je teď v druhém kole – by České republice pomohla nebo už to dokonce udělala. V řadě míst bych šel s chutí volit (Teplice, Jablonec, Náchod, Prostějov...).

U komunálních voleb si nejde nevšimnout podivného dělení ve velkých městech. Když říkám: občan-rodina-obec-stát – tak ta obec je prostě Praha. Nikoli Praha 68 – ještě naděleno na další úroveň.

Bydlel jsem skoro dvacet let na „Praha 8“ – což je stotisícová městská část (čili velká jak Pardubice či Hradec) a skládá se z naprosto různorodých území – Karlín po povodních opravený, luxusní a hipsterský; stará Libeň, kdysi dělnická periferie; pak vilová čtvrť Rokoska nad řekou, kde jsou teď baráky tak za 50 miliónů plus k mání; stará vilková zástavba Kobylis (tam jsem bydlel), kde pořád ještě dominují rodiny, jejichž dědečkové to v třicátých letech na poli postavili – tu čtvrť; pak obrovská sídliště Ďáblice a Bohnice a za přirozenou hranou města (za kopcem) ještě pár satelitních vesnic, kam jsme kdysi chodili se školou na celodenní pěší výlet přírodou – nyní spojené s městem. Člověk z Karlína je stokrát častěji na Žižkově (P3), v centru (P1) nebo na Vinohradech (P2) než v Bohnicích. Že kolabuje doprava na severním okraji Prahy, je mu v jádru fuk.

Taky bych se vsadil, že 95 % obyvatel nevědělo, kdo je starosta tohoto územního celku. (Naproti tomu všichni věděli, že primátorkou celé Prahy je Krnáčová, které ale na sebe telefon pan Babiš evidentně nedal :-) ). Zkrátka to dělení ve velkých městech zase není moc přirozené – přidává další samosprávnou rozhodovací úroveň. A nakonec to tlačí volební účast a náladu lidí – dolů.

A to píšu přesto, že na osmičce jsem upřímně podporoval (dokonce natočil video) vítězku voleb.

No nic, sám jsem si již užil voleb v malém horském městečku, kde jsem volil lidi, co osobně znám. Sousedy. A mám rád oba hlavní kandidáty na starostu, což je balzám na nervy v porovnání s hlavním městem.

A ještě zde máme fenomén změny. Mladých lidí, zcela nových formací. Mám k tomu jeden postřeh. Dnes slaví moje starší dcera dvacet let. Na oslavě jí to moc slušelo, začíná studovat dost těžkou přírodovědnou vysokou (biotechnologie léčiv) – všude se tím vytahuju, i když je to ze 75 % zásluha mé první ženy.

Ale ta dvacítka mě trochu sociologicky trkla. Můj dědeček ukončil „střední školu“ v šestnácti a celý život poctivě pracoval coby účetní. Můj otec maturoval v sedmnácti, promoval na VŠE ve 22 letech a taky mu to stačilo k živobytí. Já jsem maturoval v osmnácti, no a dcera začíná vysokou ve dvaceti. Rok-rok-rok-rok. Zvláštní. Jsou snad děti teď později vyspělí fyzicky? Nekonečné pobyty ve školních škamnách do šestadvaceti. Přitom volí již od osmnácti. Ale nebylo snad myšleno, že volí „plátci daní“ původně – občané státu, co pracují a chtějí rozhodovat o svých daních?

Vidět často tu podivnou kombinaci – jak chtějí mít ještě všechny výhody mláďat a zároveň práva dospělých – je zvláštní.

A je tam i lítost, jsou to lidé plní sil – ve dvaceti už by mohli mít bakaláře a jít pracovat, vydělávat si (to je jedna z největších životních radostí, když vidíte, že se sám uživíte – že jste už doopravdy dospělý). Tahle sociologická změna – protahování jakéhosi polodětství – je důležitější faktor společnosti, než jestli dostal o půl procenta víc Čižinský nebo Pospíšil (oba volilo asi 7 % Pražanů zapsaných ve volebních seznamech).