Přirovnání Unie podle britského ministra zahraničí Jeremyho Hunta k SSSR a žaláři národů je samozřejmě na první pohled zcela mimo mísu. Kdo by to mohl vědět lépe, než bývalé komunistické země, které na rozdíl od Hunta a jeho spoluobčanů bratrství na věčné časy se Sovětským svazem zažily. Měl se nejdřív zeptat nás, které brexitáři označili za Východoevropany, proti nimž bylo třeba brojit v kampani za brexit s poukazem, že jsou to nežádoucí migranti.

Není se tedy co divit, že mezi prvními Hunta z omylu vyvedli politici ze zemí ležících u Baltského moře. Státy Estonsko, Litva i Lotyšsko byly k Sovětskému svazu násilně přičleněny a samostatnost získaly zpět až na začátku devadesátých let dvacátého století.

Lotyšská velvyslankyně ve Velké Británii tedy britskému ministrovi vzkázala následující: „Sověti po nelegální okupaci, k níž došlo v roce 1940, zabili, deportovali, vyhnali a uvěznili stovky tisíc našich obyvatel. Zruinovali život tří generací. Evropská unie oproti tomu přinesla ekonomickou prosperitu, rovnost před zákonem, rozvoj a respekt.“ Bývalý estonský prezident zase pronesl slova, jejichž společným jmenovatelem byl povzdech, že ne vždy jsou ministři zahraničí výkvětem své země.

Bratrství se Sovětským svazem jsme zažili také v České republice. Ekonomika byla zaměřená především na těžký průmysl. Nedostávalo se tedy spotřebního zboží. I já si z dětství pamatuji prázdné regály a fronty na to málo, co se v nich jednou za čas vyskytlo. Nemám pocit, že by se taková situace v době členství v Evropské unii opakovala.

Před rozpadem východního bloku byli také lidé z politických důvodů zavíráni do vězení, přicházeli o práci a nemohli studovat oni ani jejich potomci. Platilo se za hříchy rodičů i příbuzných, kteří třeba správně nesmýšleli nebo utekli na Západ. Nemám pocit, že by za protiunijní smýšlení lidé přicházeli o práci nebo seděli ve vězení. Naopak, ti nejhlasitější z nich sedí v Evropském parlamentu a za unijní peníze se snaží rozkládat Unii zevnitř. Jako třeba Nigel Farage, který dosáhl svého brexitu, ale v Evropském parlamentu bere moc pěkné peníze dál.

Co se týká samotného odchodu Velké Británie z Unie, nikdo přece ostrovní monarchii odejít nebrání. Akorát není důvod jí umožnit být mimo Evropskou unii a zároveň požívat výhod členství. My, kteří členy jsme, totiž máme také své povinnosti, za které získáváme výhody společného trhu, volného pohybu a podobně. Z Evropské unie může přece každý odejít, jak chce, jen se musí rozloučit s Unií podle dohodnutých pravidel, které i Britové v minulosti schválili. Nemohou mít zkrátka a dobře výhody bez povinností.

Britská dosavadní představa „speciálního privilegovaného vztahu“ by se dala přirovnat k rozvodu manželů, kdy by jeden druhému řekl: „Podívej, odteď jsme od sebe, já si budu spát s kým chci, chodit kam chci, dělat co chci, ale to vše chci praktikovat se stálým přístupem k našemu bývalému bytu a v naší bývalé ložnici.“

Je pochopitelné, že brexitáři jsou nervózní, protože britská veřejnost už ví, jak velká lež byly jejich sliby o stamiliónech do zdravotnictví místo do unijního rozpočtu. Občané také vědí, že pracovníci z Unie chybí už nyní. Chápu také, že brexitáři cítí úzkost, protože vědí, že lhali i ve spoustě jiných věcí. Rozumím jejich strachu z hněvu voličů, protože se rozplývají brexitářské nereálné fantazie o Evropské unii prosící o dohodu s Velkou Británií. Jenže hloupými přirovnáními si nepomohou. Před takovými politiky „God Save the Queen“, jak říkají v ostrovní monarchii.

Na druhou stranu jim ale můžeme poděkovat. Vidíme, co by odchod z Evropské unii znamenal pro nás. Kdo by ho třeba v České republice chtěl prosadit, měl by nám vysvětlit, o co lépe bude vyjednávat oproti britským brexitářům, aby se nám případně mimo Unii dobře žilo. Ať své plány také vysvětlí ti, kteří o odchodu naší země z Evropské unie tak rádi mluví.