Demokracie totiž funguje na základě většiny. Ten, kdo ji získá, vládne po právu. Je pak už jen na něm, jestli vytvoří něco, co přetrvá. Na co se bude vzpomínat v dobrém. Nebo jestli stráví svůj politický důchod třeba jako Václav Klaus starší, který nás navždy bude přesvědčovat, že devadesátky byly v pořádku. A přechod ke kapitalismu nezhořkl rozkradením skoro všeho, co se rozkrást dalo.

Andrej Babiš totiž v rukou bude držet moc. Což se dá pojmout jako stav, kdy člověk „může“, nikoliv musí. Je tedy jen na něm, jestli dokáže prosadit potřebné, nebo bude korouhvička ve větru měnících se veřejných nálad. Prozatím se ukazuje, že si minimálně uvědomuje přínosy, které nám dává Evropská unie. A zdravě uvažuje o nalézání nových odbytišť, včetně těch na východ od nás.

Přesto hlasování o důvěře vlády není úplně radostná oslava, protože na prostření stolu se bohužel podílí také čeští komunisté sdružení v KSČM. Že jejich podpora není nic, čím je třeba se chlubit, dokazuje nebývalé vykázání médií z podpisu tolerančního komunistického patentu budoucí vládě. Jsou to ovšem právě komunisté, kdo na nadcházející vládě může obzvláště prodělat.

Když její vznik umožní, nebude už pochyb, že ideová ryzost rudých třešniček zavání více než cokoliv jiného hnilobou. Když proletář podporuje miliardáře výměnou za přístup k dvoranám moci, je jasné, že boj už prohrál a proletář moc není. To neobhájí. Ovšem kdyby komunisté na poslední chvíli s podporou vlády cukli, byli by už jen pro smích. Už ani na jejich slovo by se volič spolehnout nemohl. Nu ale co, když skončí v propadlišti politických dějin, škoda českých komunistů nebude.

Specifický případ je sociální demokracie, která má mít pět ministrů, tudíž pět hlasů. Od nich je potřeba odečíst hlas ministra zemědělství Miroslava Tomana, bílého koně Pražského hradu. A také hlas ministra zahraničí, protože Jan Hamáček stěží bude mít dva hlasy místo jednoho. To musí rychle vyřešit.

Oranžový tým se ale zatím může alespoň kasat, že i s jeho přispěním se vláda dělí o výnosy s občany. Plánuje dále zvyšovat minimální mzdu i důchody a podobně. Jen je potřeba myslet na to, že je rozdíl mezi investicemi a penězi, které se projedí. Jen díky investicím, které doposud dost vázly, bude na zasloužené výdobytky a veřejné služby pro občany i v budoucnosti.

Poslední kapitolu tvoří opozice sdružená v takzvaném demokratickém bloku. Ta naposledy v kauze Taťány Malé prokázala, že za Babišem a jeho hnutím zaostává minimálně o několik tahů. Je to, jako kdyby babišovci hráli šachy a opozice člověče nezlob se. Ještě ani nedozněl pokřik, že Andrej Babiš je trestně stíhaný a bude vést ministerstvo spravedlnosti a už jim šéf Strakovky vytřel zrak. Okamžitě jmenoval odborníka s patřičným vzděláním. Jen blouda by přitom nenapadlo, že to je jeho další logický tah.

Z toho plyne poučení, že když laciný antibabišismus volební výsledek nenahnal a ani od voleb voliče nepřitáhl, není to asi funkční program. To neznamená, že by snad nebylo potřeba Andreje Babiše a jeho souputníky kritizovat. To je samozřejmě úkol politické opozice. To znamená, že se politická práce musí dělat chytře. A spočívat také na nějakém pozitivním programu, alternativě k vládní politice.

Což se zatím jakžtakž úspěšně daří ODS v novém hávu Petra Fialy. A Pirátům. Tak vzhůru do nových časů s právoplatnou vládou a politickým soutěžením založeným více na faktech než na emocích.