Koaliční smlouva, která tvoří jádro vládního programu, stojí na prioritách obou partají, díky nimž se stalo M5S s 32 procenty hlasy nejsilnější jednotlivou stranou a Liga severu se 17 procenty hlavní silou v pravicové koalici Centro destra, kde odsunula na vedlejší kolej Silvia Berlusconiho. Dominují jim palčivé otázky migrační krize, kterou je Itálie postižena ze všech zemí EU nejvíce, i odpor proti škrtům předchozích vlád s cílem stabilizovat kulhající italskou ekonomiku a zmenšit zadlužení země, které dosahuje 130 procent HDP.

Liga severu prosazuje deportaci půl miliónu nelegálních migrantů. To může leckomu znít hezky, ale realizovat to půjde jen těžko. Současně by proto chtěla dosáhnout revize dublinského systému, podle něhož azylové řízení zahájí ta země, v níž uprchlík poprvé vstoupil na území EU. Na to Itálie kvůli své poloze doplácela. Bude proto chtít, aby se migranti rovnou přerozdělovali do dalších zemí.

Nelze vyloučit, že v tomto případě Brusel vyhoví, vždy byl pro kvóty, takže země Visegrádu a Rakousko utřou nos. V něčem se Italům bude muset ustoupit, když proklamují, že z EU neodejdou. Hlavně ale půjde zamezit ještě nebezpečnějším krokům, jež by nová vláda ráda podnikla. Když se s nimi seznámil francouzský ministr financí Bruno Le Maire, otevřeně řekl, že „ohrožují euro“.

Obě strany sice slibují snižovat zadlužení země, jenže navrhují kroky, které je prohloubí. Daně chtějí snížit na dvě pásma 15 a 20 procent, zvýšení DPH míní odložit stejně jako důchodovou reformu zvyšující věk odchodu do penze na 67 let. A pětihvězdičkové hnutí by rádo zavedlo garantovaný základní příjem 780 eur pro každého. Kdo má míň, tomu se to dorovná. To by ochudilo italskou státní kasu o nějakých osmdesát až sto dvacet miliard eur, takže by se opět mohlo stát, že rozpočtový schodek bude vyšší než Maastrichtskými kritérii povolovaná tři procenta HDP, zvláště když je v plánu další záchrana krachujících aerolinek Alitalia.

„To, co navrhují, udělá díru do zásad eurozóny,“ řekl americký vyslanec při EU Anthony L. Gardner. S podobnými plány lze těžko dodržet zásadu, že schodek rozpočtu bude nejvýše tři procenta. S tím si však obě italské strany nedělají starosti, rády by dosáhly změn pravidel pro země platící eurem a reformovaly pakt stability.

Plány jsou o to nebezpečnější, že italský bankovní sektor nelze ani náhodou označit za zdravý. Obě strany však míní ustoupit od stávající podoby sanace bank ze státních peněz.

Le Maire otevřeně varoval: „Jestliže by nová vláda přijala riziko neplnění dluhových závazků a rozpočtového deficitu a očištění bank, mohla by být ohrožena finanční stabilita celé eurozóny. Italové musejí pochopit, že budoucnost Itálie je v Evropě, ale že tam platí pravidla, která se respektují.“

Krize v Itálii by měla mnohem větší dopad než ta nezvládnutá řecká, kvůli níž se do Atén lijí další peníze. Italská ekonomika sice slábne, už ji předstihla španělská, ale pořád je moc velká, čtvrtá největší v Evropě, na to, aby ji spasily záchranné půjčky. A takovou krizi by nutně pocítila i Česká republika.

Unie si však také musí přičíst část viny. Místo, aby se soustředila na rychlé řešení klíčové otázky migrace, zajistila ochranu hranic a návrat migrantů, handrkovala se o nefunkční kvóty, pokud náhodou neřešila tak významné otázky, jako je omezení příkonu vysavačů. Nehledala ani způsob, jak pomoci předluženým zemím, aniž by to tvrdě dopadalo na jejich obyvatele a ti se postavili proti Bruselu i stávajícím vládám a ze zoufalství hlasovali pro populisty.

Pro místní nadšené odpůrce EU je to dobré poučení, že ne každý nepřítel našeho nepřítele je náš přítel, protože platí, že každému je bližší košile než kabát. Italská řešení jdou na úkor ostatních zemí a lze jen doufat, že je EU ukočíruje.

Komu se zdá, že bez EU by nám bylo lépe, měl by si vzpomenout, jak dopadlo před osmdesáti lety Československo. Když se Francii a Británii zdálo, že je to pro ně výhodné, klidně nás hodily v Mnichově přes palubu. V EU sice leckteré naše námitky nevyslyší, ale aspoň nás nepřipraví o území.