Suterénní prostory galerie Zahradník v pražské ulici V Jámě se musí chvíli hledat. Odpovídá to charakteru výstavy fotografií, kterou v těchto dnech hostí zde. To jsou věci, které dnes nechce skoro nikdo vidět nejen v zemi, kde vznikly. Přitom mají co říci k dnešku.

Michalu Daševskému zveřejnili za SSSR jedinou fotku. Zachycoval totiž běžný život běžných lidí. Bez ideologie. Ale nikoli bez jejího vlivu. Snímek Pod Leninovou patou zobrazuje malé postavy pod obrovským soklem pomníku, na němž jsou gigantické Leninovy boty jako dominanta všeho, co se děje. A Brežněv na mauzoleu z listopadu 1968 přímo souvisí s Československem. Daševskij říká, že sovětský vůdce si ho všiml, ale nepřestal emotivně vyprávět Aloisi Indrovi, jak je rád, že je Československo teď jejich. (Snímek najdete pod odkazem výše.)

Jinak je hlavním motivem syrových černobílých snímků ze sovětského života rozpad. Budov, které jsou v dezolátním stavu, zřízení, které čím dál víc chřadne, ale také lidí, z nichž udělal bolševický sociální experiment bytosti, které ve své nevraživé uzavřenosti chtějí jen jedno – nějak přežít. Jsou v tomto smyslu výmluvné snímky Z práce (tlačenice v MHD, unavené, nepřátelské tváře), Stíny života (rozmazané stíny stařeny a ženy středního věku, která jí jde naproti po chodníku), pár fotek opilců.

Prvky, které toto všudypřítomné bezvýchodné utrpení zjemňují, leží mimo společnost. Je to příroda (snímek Višeň kvete! či motivy deště a sněhu), pak animální složka člověka (dětství spojené se sněním, mládí spojené se silou a erotikou). Špatně nastavená společnost však dokáže ucpat i tento nouzový východ (snímky prostitutek v Moskvě).

Co spojuje Daševského fotky s dnešní dobou? Opětovný propad společnosti, a nejen ruské, do stavu, kdy většina souhlasí s přežíváním pod patou mocných. Tentokrát je to, na rozdíl od doby vládnutí komunistů, dobrovolná volba. Není to zároveň nic nového.

Za pár týdnů vyjde překlad Draka (1943) od Jevgenije Švarce. Drak říká Lancelotovi o poddajných poddaných, kteří věří, že s ním bude líp: „Když rozerveš duši, člověk žije dál, jen je poslušný. Ne, ne, kdepak, nikde nenajdeš takové duše. Pouze v mém městě. Bezruké duše, beznohé duše, hluchoněmé duše, duše na řetězu, lovecké duše, zatracené duše… Děravé duše, prodejné duše, sežehlé duše, mrtvé duše...“

Před sebou máme denně různé duše. Tu od Jiřího Zimoly zde. Ale i tu od Luboše Dobrovského zde. Každý má čas, aby si vybral, s kým bude sympatizovat. Ale kdybyste se chtěli podívat na výstavu fotografií Michaila Daševského, ta končí v neděli.