Ve velmi čtivé knize Jiřího Hoška Jiná Británie najdeme postřeh, že mnozí stoupenci brexitu hlasovali pro odchod země z EU, aby jejich ulice vypadala jako kdysi, v 70. letech. Vadilo jim, že od té doby proběhly prudké změny. Například došlo k nepřehlédnutelnému podílu lidí s jinou barvou pleti a jiným náboženstvím na životě Velké Británie.

Možná si tyto nostalgiky dříve vezme milosrdná smrt, než jim dojde, že minulost se v této podobě nevrátí. Ale obrovské zpětné zrcátko není britskou specialitou. Je to součást křižovatky, na které stojí euroatlantické společenství.

Stejně jako před sto lety, opět se ukázalo, že může dosáhnout obrovských úspěchů, použije-li nejnovější vědecké a technologické objevy. Ale lépe by pak bylo jen těm schopným žít ve světě podle nových pravidel. Méně nadaní a nepružní pravděpodobně nebudou s to najít v takovém světě své místo.

Před stoletím se to vyřešit nepodařilo. Byly z toho nakonec dvě světové války. Válka se lidem zdála jako účinná cesta k vyřešení problému. Ti chytřejší, kterým se totiž špatně velí, se navzájem pozabijí. Pokud jde o ty méně zdatné, pak, jak říkal maršál Žukov, „ženské nám porodí nové“. Činitelé, kteří mají na práci slibovat, že se o všechny postarají, jsou jištěni zdmi úřadů a dohledem ochranky.

V Česku nejsou migranti. Není tu ani hluboce zakořeněný nacionalismus. Vždyť se tohoto úkolu musel ujmout Čech řeckého původu, pak Čech japonsko-korejského původu i Čech slovenského původu.

Nepřítel pro nostalgiky ale v takových zlomových situacích existovat musí, i kdyby se jeho výrobě mělo pomoci. Pomohlo se. Jsou to ti, kteří nevolili Miloše Zemana a mají podle něj jen právo držet dalších pět let ústa. Jsou to ty temné a nikdy neurčené síly, které zmiňuje na každém kroku Andrej Babiš, a sám se přitom chválí jako vysoce morální individuum zde.

Když má být Karla Šlechtová odejita z vlády, vydá se článek, že utrácela ze státního ve VIP salónku na letišti. Míří na ty, jejichž psychologii odkrýval v jedné písni Vladimir Vysockij: „Voni prachy přehrabujou vidlema, a našinec přitom nemá na pivo.“

Jaký div, že je tak úspěšný Babiš se slibem, že se postará o všechny. Dnes ráno jsme měli s kolegyní pejskařkou následující dialog: „Tak konečně prší! To je přesně ten deštík, který potřebujeme!“ - „No jo, ale my to neovlivníme...“ – „Přesně tak – my můžeme mít jenom přání!“

A hned jsme se cítili doma, beze stresu, který přináší svoboda, tedy nutnost mít vliv na jakékoli dění.