Na první pohled zcela bezvýznamný konflikt v církvi, která má v neděli něco přes milión lidí na bohoslužbě a v národě tradičně protiřímského zaujetí malou podporu, jak ukázaly nedávné zmatky kolem majetkové restituce, která měla osvobodit státní rozpočet od financování církevního provozu.

Není podstatné, že je ta skupina žalobníků nepatrná, žijeme v době, kdy hrstky agilních aktivistů, většinou tzv. neziskovky (ngo) mají na politiku a vlády ohromný, zpravidla negativní vliv a ovlivňují náš život, protože většina lidí je vůči politice pochopitelně netečná.

Na univerzitách se vyučuje pavěda feminismu a její absolventky si říkají vědkyně, některé dokonce asistovaly sociálnědemokratické vládě. Existuje miniaturní skupina LGBTQ, která si říká komunita, cpe se do médií, žádá privilegia a hlásá, že normální manželství není norma. Dnes stačí, aby si jedinec postěžoval vedení veřejnoprávního rozhlasu či televize, že někdo promluvil „nekorektně” třeba o islámu, a už jej do studia nepustí, a je-li zaměstnancem, propustí.

Pomalu a jistě nahrazuje Evropa křesťanství politickými ideologiemi – a nejděsivější z nich je aktivismus mezinárodní skupiny ngo „Svět bez hranic”, (zajímavé, že největší počet jejich dobrovolníků jsou Němci), která ve jménu jednotného lidstva povzbuzuje k emigraci a dováží z Afriky uprchlíky do Evropy.

Český kardinál je vlastenec a moudrý realista, a protože s ideologií bezbřehého „milosrdenství“ nesouhlasí, vysloužil si špatně skrývanou nenávist křesťanů permanentní „revoluce lásky a něžnosti, jež by z církevní hierarchické struktury znovu vytvořila živoucí a láskyplné společenství bratří a sester”.

Zdravý rozum žasne. Běžte do háje, copak se dá láska organizovat? Není snad člověk hříšný? Pomáhat potřebným – prosím, ale z přebytku, na úkor vlastních a zničení domova a národa nikoli. Existuje tisíce možností, jak pomáhat uprchlíkům, jen jediná je špatná, zvát je do Evropy, protože naši civilizaci svobody a pořádku zničí. Už dnes vidíme, jak milióny muslimů a otevřené hranice západní Evropu likvidují. Křesťané někdy ztrácejí realismus, pletou si boží milosrdenství s omezenými možnostmi člověka, jenž musí počítat a vážit, ale daleko horší je, když jej ztrácí svět.

Už před sto lety si všiml G. K. Chesterton, že „moderní svět chce být někdy příliš hodný a z klece rozpadávajícího se náboženství byly vypuštěny nejen neřesti, ale i ctnosti, a ty bloudí a škodí ještě víc, protože zešílely, byly od sebe odloučeny a těkají osamoceně” …A proto jsou idealisté takový problém. Mají jen jednu myšlenku, jeden princip, jednu ctnost a to je velmi špatný ideál.