Dnešní úvahu nastartovala tato prosba: „Tento anděl chrání už deset let naši rodinu. Prosím ho, aby na čtrnáct dní mrknul očkem i na pana Jiřího Drahoše.“ zde Autora znám. Vím, že neoplývá bezmezným nadšením pro Zemanova protikandidáta. Jiří Drahoš je pro něj důležitý jako vyzyvatel, který by mohl pomocí hlasů lidí zbavit nejen autora tvítu tíživé povinnosti mít za svého nejvyššího představitele to, co je tam nyní.

Nepsal bych o tom, kdyby šlo o ojedinělý příklad. Jenže není výjimečný. Jde o uchopitelný trend, viz zde. Můžeme se oprávněně domnívat, že na začátku byl neobvyklý a v dobrém slova smyslu šokující úkaz, který rozproudil tisíce lidí.

Mám na mysli záběry, kdy do štábu Jiřího Drahoše přišli vyjádřit svou podporu v dalším klání prezidentští kandidáti Michal Horáček a Marek Hilšer. zde Byť bez osobní návštěvy, podpořili Drahoše také Pavel Fischer i Mirek Topolánek.

Zvláštní poděkování za čin, který byl v naprostém rozporu s tím, jak si lidé zvykli od dob Miloše Zemana a Václava Klause st. až dodnes vnímat politiku, bych chtěl jako občan vyjádřit Michalu Horáčkovi. Ve chvíli, kdy mu bylo jasné, že nepostoupí, nezalezl, nezačal taktizovat, nezjišťoval, výměnou za co by mohl Drahošovi pomoci, ale okamžitě, jako první, dal najevo, že se chce zařadit mezi ty, jimž je nad slunce jasné, že na Hrad musí přijít nový člověk. Jeho podíl přitom nebyl jen morální, ale patřičně hmotný, nabídl Drahošovi své billboardy.

Jaký div, že lidé, kteří toto viděli v přímém přenosu, nevěřícně cítili, jak jim tváře omývá živá voda, v jejíž existenci v české politice po letech opozičně smluvních, „dámy a pánové, kdo z vás to má“, prostředníčkových a nejnovějšího „souvisu“ téměř přestali věřit.

Přitom je to jednoduché. Vyzyvatel je prostě jiný než ten, kdo chce obhájit své „tvůrčí“ zacházení z Ústavou a zájmy země a pokračovat v krasojízdě. U jednoho z rozhovorů Jiřího Drahoše jsem zahlédl komentář: „To je úleva, najednou nikdo neříká Podívejte se, pane redaktore, nebo Při vaší inteligenci...“ Zároveň skoro žádný z občanů, kteří Drahoše budou volit, nezakrývá, že od něj nečeká zázraky a kdyby na Hradě byl, neodpustí mu žádný kiks. Vede je něco jiného než adorace.

Když je guláš uleželý, bývá pro někoho pochoutkou. Když je ale prošlý, smrdí. Přitom vám ho nutí denně jako krmi s vyhlídkou, že bude jako hlavní chod dalších pět let. Jaký div, že lidé mají dost jídla, z něhož se jim zvedá žaludek.