Nebudou rozlišovat mezi nacionalismem a vlastenectvím, protože mají v hlavě představu společného, smíšeného lidstva a stát chápou jako čistě nahodilou organizaci určenou formálním občanstvím, ústavou a neméně abstraktními lidskými právy.

Jak odpovíme „občanům světa, kteří jsou všude doma, protože skutečný domov nemají“ („the citizens from nowhere“, jak řekla britská premiérka Theresa Mayová)? Co řekneme budovatelům evropského impéria (EU), kteří dnes spílají Kataláncům a posmívají se Britům, a dokonce lživě obviňují Maďary a Rakušany z iredenty (z touhy po anexi bývalého území) jen proto, že svým uneseným rodákům v sousedním státě na útěchu poskytují zcela bezvýznamné občanství.

Velmi jednoduše, byť víme, že nám odcizení rodáci neporozumí, ale takový už je někdy veřejný diskurz. Národní společenství je podivuhodná záležitost, a marně bychom v jeho seskupení hledali něco, co existuje mimo jednotlivce. A přece pociťujeme duši a moc takového kolektivu. Dnes vládne sociální nihilismus, jenž společenství popírá. Ještě nedávno existoval opačný blud (totalitního) kolektivismu, který popíral existenci jednotlivce. Problém vyplývá z představy, že existují jen hmatatelné věci – buď jednotlivec, nebo shromáždění. Žádný člověk ale není ostrov a skutečnost tvoří velice reálné vztahy a vlastnosti.

Národ není fikce, má své dějiny, z nichž si vybírá postavy hodné k následování (ovšemže někdy mytizované), má také svůj duchovní princip, vůli a souhlas současníků pokračovat v dědictví předků, aby tu „mrtví s námi rozhodovali o osudu dosud nenarozených” (Lord Acton). Národy tudíž vznikají a zanikají. Evropské národy se zrodily z dávných dynastií a náboženského rozkolu po třicetileté válce. Taková je naše evropská tradice a jen ona umožňuje svobodu.

Každý patriot by si měl připomenout hymnus Sparťanů, který někdy omylem dáváme na hřbitov: „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.“ Národ je vědomé souručenství, ochota sdílet svůj osud a úděl s ostatními v dobrém i zlém, národní povědomí je silný cit povinnosti. „Každodenní plebiscit” (Ernest Renan).

Národ je něco jako světská církev. Ve společnosti bez náboženství je zdrojem vzájemné loajality, která jediná umožňuje liberální, demokratickou vládu. Náboženství nemůže být demokratické, jak vidíme v muslimském světě. Ani impérium nemůže být demokratické. Národ nemá alternativu.

Že se patriotismus může zbláznit a stát se vražedným šovinismem? Že někdy utlačuje cizince? Ovšem, to se lásce někdy stává, zvláště když se cítí ohrožena. Proto musí být brzděna zdravým rozumem a omezena etikou. Pravá láska k národu je stydlivá, nevede k nenávisti a nesnáší hurá vlastenectví. Je-li však patriotismus urážen, stává se útočištěm gaunerů (G. K. Chesterton). Chová-li se národ nepříčetně, je třeba ho zradit.