Je to už 28 let, co jsem se prodral přes kordón policistů z Národní do „bezpečí“ do Mikulandské ulice. Pomalu dvě generace. Taky můj nejstarší syn Vojtěch (20) je už starší, než jsem byl já coby demonstrant. Takovej kluk – přitom jsem si o sobě myslel, že jsem dospělý.

Možná už dědkovatím, ale oslavy a jejich mediální vyznění jsou mi rok od roku protivnější. Pamětní deska s rukama už není v podloubí, kde byla největší tlačenice a mlátili lidi. Vyndali ji ven o pár metrů. Asi na přání majitele objektu. Vepřín v Letech vykupujeme za stovky miliónů, tady jsme nemohli zachovat jednu malou desku, kde lidi jednou za rok zapálili svíčky. Zas to ale umožňuje zřídit stanoviště pro stacionární televizní kamery tři metry od místa a dělat přímý přenos.

Možná si to idealizuju, ale mám pocit, že zpočátku byla výročí listopadu taková civilnější. Bylo málo skupinek, co měly větší patent na „odkaz listopadu“ než ti klidní, pokojní jednotliví občané. Já právě vždycky chodil sám nebo s pár bývalými spolužáky (spoludemonstranty) z přírodovědecké fakulty. Pak s dětmi. Zapálit svíčku a postát. V klidu večer. Takových byly stovky a tisíce. Nepotřebovaly k tomu nic organizovaného, tribunu, akci. Na Národní nebyl večer žádný novinář většinou. Lidi přišli, nikdo se nestrkal, postáli a pak šli na kafe nebo na pivo. Na Albertově se léta nedělo vůbec nic – vítr tam honil listí. Teď je tam politické shromáždění, kde je hlavním řečníkem rektor UK Zima, který by díky své svazácko-komunistické minulosti radši neměl na 17. 11. moc vystrkovat hlavu z „akademického prostoru“, oporu mu dělá další politický rektor.

Zkrátka stejně jako 28. října, kdy bychom si měli uvědomit, že jsme společný „kmen“, a hledat to, co nás spojuje, tak zase 17. listopadu bychom si měli připomínat, že byla doba, kdy lidé, kteří se dnes politicky nenávidí, stáli na jedné straně barikády. Chtěli svobodu, demokracii. A máme ji. Že 17. listopad není dobrý termín na politické souboje. Že tehdy dokonce i část svazáků (mladí komunisté) – jako Monika Pajerová – se přidala k převratu. Nechápu sice, proč po 28 letech dominují mediálnímu prostoru a kážou nám – „jak jsme to mysleli“ a „co jsme kde promarnili“. A „kdo je nepřítel demokracie“. Ale budiž.

Letos jsem šel na Národní ráno, protože státní svátek prodloužil víkend a chtěl jsem pak jet na hory. Celá ulice od řeky (tudy před 28 lety najížděly ty obrněné náklaďáky s radlicemi; zlověstně pomalu; bál jsem se – bylo to pár měsíců od pekingského masakru studentů, říkal jsem si, jestli jsou taky něčeho takového schopní), no tak celá ulice od řeky je posetá nějakými happeningy. Na ulici je řada lidí s nějakými plackami odkazujícími na současnou politickou situaci. U památníku stojí jacísi týpkové s nápisy a nehnou se. Jako kdyby jim to tam patřilo.

Jak kdyby si chtěl každý z toho 17. listopadu něco urvat a televize to pak převyprávět lehce šejdrem. A už jen (je to 28 let) někde vzadu v hlavě máte tu vzpomínku. Tu euforii dole v Podskalí a na nábřeží. Auta troubí na pozdrav, řada lidí se přidává. „Ty jo, je nás tady hodně. Mladých. Studentů.” „To je naše země, nepatří Jakešovi s Bilakem a Štěpánem.” „Svobodu, svobodu!“ Možná to začíná. „Máme toho dost.“ „Demisi, demisi.“

To je nepřenositelné pro lidi, co nezažili skutečnou nesvobodu. Jako když poprvé vdechnete čerstvý vzduch do plic.

Ale člověk si nesmí minulost idealizovat. Že nás (přátel svobody) bylo jako před 28 lety bůhvíjak hodně. A teď se to změnilo a je nás málo. 20. listopadu 1989 přijela do školy slabá třetina spolužáků, zbytek vyčkával doma. V úterý 21., kdy šly zvěsti, že večer zasáhne armáda a Lidové milice, nás spalo v budově PřF ve Viničné ulici 6, slovy šest. Známý výrok lorda Actona: „Přátelé svobody byli vždy v historii ve výrazné menšině, a pokud svoboda někdy vyhrávala, pak jen na chvíli, kdy se spojili s jinými skupinami…“ To vypadá fatalisticky, ale nemělo by.

Nebyla nás ani většina, ale ani nedošlo k chvilkové paralyzaci sil „zla a nesvobody“. Tyto nepěkné síly (nikoli pod praporem KSČ) začaly působit okamžitě. Jde o stálý a nekonečný zápas, jaký v civilizované společnosti probíhá bez přestávky po staletí. Nicméně pro lidi s názory na společnost, jako mám já, je 17. listopad 1989 radostný moment, jaký už asi nezažiju.