Producentem by byl Harvey Weinstein, u něhož skandál začal. Weinstein je spojen především s filmy Quentina Tarantina od Pulp Fiction přes Jackie Brownovou až po Nespoutaného Djanga a Osm hrozných. Jeho záběr je však mnohem širší, produkoval Vřískot, Zamilovaného Shakespeara, Sin City...

Námět by mohl poskytnout další nařčený - Matthew Weiner, který stál za seriálem Šílenci z Manhattanu a podílel se na Rodině Sopránů.

Hlavní roli by jistě ztvárnil Kevin Spacey, ve vedlejší roli by mu dobře sekundoval Louis C. K., který se sice proslavil stand-upy, ale objevil se už v Allenově filmu Jasmíniny slzy.

Jasné moc není, jak by se dal využít Steven Seagal, ale možná by se pro něj našla pěkná rolička šéfa ochranky nebo veterána, který by se chlubil svými zásahy a pronášel moudra.

Pár postů je ještě neobsazených, ale když bychom se podívali na skandály podrobněji, leccos by se dalo zaplnit. Režie by se mohl chopit James Toback, který napsal scénář k Bugsymu a režíroval Tysona. Obvinění, že obtěžoval ženy, se táhne od konce osmdesátých let. A pokud bychom chtěli evropskou produkci místo americké, mohl by Weinsteina nahradit Peter Aalbæk Jensen, s nímž Lars von Trier zakládal studio Zentropa. Ten prý rád dával výprask klečícím ženám.

Z celkem jasných důvodů tam chybí žena. Jsou ale prostředí, kde jich zrovna mnoho není, pokud vůbec nějaké, takže nařčení filmaři by mohli natočit třeba drama z vězení, z antracitových dolů nebo z války v Pacifiku.

Nechci hájit činy těchto lidí, protože zneužívali svého postavení, aby si mohli ukájet své choutky dle libosti. Nemohou sloužit jako vzory, a pokud se navíc dopustili něčeho nezákonného, zaslouží si spravedlivý trest. Musí se ovšem prokázat, co udělali.

Padla jen nařčení, na Weinsteina se píše zatykač, což ale stále neznamená, že se dopustil něčeho nezákonného, i když etické jeho chování k mladým herečkám nebylo ani náhodou. Presumpce neviny, základní kámen spravedlivého procesu v jejich případě neplatí, což ukazuje, že je něco špatně.

Vymazávat protagonisty skandálu ze záběrů, jak se to děje u Spaceyho, kdy Ridley Scott nechává přetáčet záběry, v nichž hrál, je absurdní a ukazuje to, že naše společnost se neumí s realitou vyrovnávat a má ji chuť po orwellovsku přepisovat. Spacey není o nic menší herec, než byl. Přesto mizí ze záběrů, tak jako se vystřihovali ze skupinových snímků komunistických vůdců ti, kdož byli popraveni jako zrádci, jako třeba Rudolf Slánský. To ale zrovna není éra, ze které bychom si měli brát příklad.

Na kvalitě díla nebo uměleckého výkonu nic nemění to, jaký je jeho autor. Knut Hamsun, který dostal v roce 1920 Nobelovu cenu za literaturu, se nestal horším spisovatelem, když v pokročilém věku začal podporovat režim kolaboranta Vidkuna Quislinga a sešel se s Hitlerem.

Pominout ale nelze ještě jeden aspekt. Umělecké prostředí bylo vždy trochu specifické a ne náhodou dostávaly slušné dívky varování, aby se mu obloukem vyhnuly.

A nejde jen o různé šíbry, kteří dokážou zneužít naivity slečen toužících zazářit na stříbrném plátně. Umělecké prostředí se vždycky vymykalo normám a nejrůznější excesy - nejen ty sexuální - v něm divoce bujely. Ono není snadné se pokaždé ponořit do jiné osobnosti a na scéně ji věrně ztvárnit. Nemluvě o tom, že tvůrci potřebují inspiraci, kterou nenajdou u stolu, přinese jim ji jen bohémský život vedený kolikrát na hraně.

A právě o díla odrážející podobné zkušenosti je největší zájem u diváků. Bylo tomu tak v antickém Řecku, v alžbětinských i viktoriánských dobách, stejně jako dnes. Diváci chodili na Weinsteinem produkované Tarantinovy filmy proto, jak daleko dokázaly zajít, jak drsně a nenakašírovaně působily, což předpokládá i jistý posun pohledu autorů na to, co se ještě může využít. Navštívit sama producenta takovéhoto filmu, poskytnout mu masáž šíje a divit se, jak to dopadlo, může opravdu jen velká naivka. Ano, sexuální obtěžování je třeba trestat, ale až do odsouzení je stále nutné řídit se presumpcí neviny.

A vymazávat umělce z historie, to je nesmyslné. Je třeba mít na paměti, že mravokární puritánští suchaři bez talentu nařčených tvůrců podobně silné umělecké zážitky nenabídnou. Stačí si vzpomenout na budovatelské filmy z padesátých let nebo z období normalizace, jako třeba na Hužerovu Dlouhou cestu o stavbě ropovodu Družba či na Dietlovu Plechovou kavalérii o kombajnérech, kde se hrdinové rozhodně nenacházeli v nesoudružských pozicích.

Jakékoli dílo nařčených včetně těch se Seagalem je lepší a na tom moralisté nic nezmění.