Chodím teď, je ta kampaň, mimo jiné po městě a rozdávám otvíráky na pivo. A můj nejsilnější dojem, krom toho, že lidé jsou v jádru dobří, což jsem si ale myslel tak nějak vždycky, je, že lidi zajímá úplně něco jiného, než co vidí v televizi nebo co jim někdo cpe, že by je zajímat mělo.

Ta mimoběžnost osobních životů, starostí a přání a velkého světa – překvapující.

V taktnosti a vychytralosti se geniálnímu Bělobrádkovi s pejskama nemohu přiblížit, ale zmíním známý Churchillův bonmot, že „největší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s voličem“.  No, jasně – občas je to bizarní. Opakovaně přijde někdo a „já vám strašně fandím“. Ale když se pak dáte do hovoru, zjistíte, že dotyčný zastává naprosto protikladná stanoviska skoro na všechno. „No, moc děkuju a díky za váš hlas v říjnu.“

Ale myslel jsem to jinak. Většina lidí žije napříč hlavním politickým tématům. To asi vypadá málo občansky zodpovědně, ale v jádru to přináší společnosti stabilitu. Je to přirozené, vitální, lidské.

Malé věci. Věci tam dole, které se nikdy nedostanou do světla kamer. Třeba v muzice. Máme ty televizní hvězdy, které podporovaly Buzkovou, pak Topolánka a teď Babiše. Ale poslední tři hudební produkce, co jsem viděl, byly: na sobotní svatbě čtyři kluci z Plzně (bicí, kytara, klávesy-zpěv, kytara-zpěv), pak lokální „dýdžej Nachtman“ a v neděli na Proseckém podzimu tři zpěvačky a dva chlápci k tomu na akustické kytary. A to je dohromady deset lidí, které nějak částečně živí muzika. Jasně, ten jeden televizní má tisíckrát větší dosah a slávu a peníze a všechno. Ale všech těch deset do toho šlo naplno, bylo vidět, že je to baví. Přinesli radost jiným lidem. Na svatbě, po několika kolech panáků, bylo radosti nejvíc. Ale chci říct, že takovýchto malých produkcí bylo po republice jistě stovky a tisíce. A tisíckrát něco málo – je dost. To je víc než jedenkrát hodně.

Malé podniky. Stánek s buřtama. Tisíce fungujících stánků s občerstvením někoho živí. Je to víc než jedna síť mekáče.

Malý sport. Když v neděli ráno hraje tisíckrát Horní Lhota proti Dolní – je to míň než Ronaldo a Messi? Proč?

Malé radosti. Pustili jsme na Kulaťáku ve čtvrtek tramvaj, aby projela, a tramvaják kynul z okna a usmíval se. To asi nebyl dobrý příklad, protože většinou, když se jim tam přimotáte či blbě stojíte, rozzuření zvoněj jak o život. Ale jak vidno, jde to i obráceně.
Šel jsem se džbánkem pro pivo. Mladý výčepák sám od sebe mi tam nezačal přelívat půllitry – z čehož pak máte napůl větráka –, ale odměřil vodou čtyři piva, udělal na džbánu fixkou čárku a krásně to natočil i s pěnou. Tisíc těchhle malých radostí je víc než jedna pořádná.

Jak říkal vždy s nenapodobitelným humorem můj kolega angličtinář (on to teda říkal skoro na všechno – třeba když se zkazilo počasí): „Na světě je spousta zla.“ Takhle se to dá brát taky. Lidi jsou lstiví, lakomí, sebestřední, závistiví, nevděční, tupí a všechno. A život vám občas naservíruje něco fakt hnusnýho. Ale malých dobrých věcí máte tisíc každý den – a to je víc. Jen je vidět, či si pro ně dojít.