Všechny tyto jevy coby projevy arogantního zacházení centra s periférií nelze samozřejmě šmahem odmítnout. Nelze ale také tento typ „rezignované“ reakce na diskuse o tvrdém jádru EU a periférii nechat bez povšimnutí.

Jako první se nabízí otázka, jak jsme se do této situace dostali? Bylo to nevyhnutelné, anebo k tomu přispěl způsob české privatizace a malá prozíravost politiků? Bylo nevyhnutelné, že českou ekonomiku dnes většinově kontrolují nadnárodní korporace, které na „periférii“ využívají levné práce, dvojích (západních a východních) standardů i ochoty slabých politických elit nechat je vyvádět zisky do zahraničí?

Opravdu se proti tomu nedalo nic dělat? A spustilo se to snad až po našem vstupu do EU? A skutečně se nedá proti tomu dělat nic ani nyní?

Odpověď na poslední otázku se bohužel hned tak nedozvíme, protože boj s těmito jevy (které z nás údajně dělají „periférii“ dávno předtím, než nás tam projekt dvourychlostní EU definitivně odsune) dokonce nestojí v centru volebního programu ani kupříkladu kdysi reformistické sociální demokracie, která by proti takovému asociálnímu jednání nadnárodního kapitálu snad měla něco dělat.

Otázka druhá se týká budoucnosti. I kdybychom totiž uznali, že na periférii tak jako tak už jsme, máme se s tím spokojit jako s nevyhnutelností? A pokud se s tím nespokojíme, je lepší o změnu našeho postavení bojovat s EU, anebo spíš proti ní?

Euroskeptici mají jasno. Lépe nám bude buď na periférii EU, kde nebudeme tolik svazováni regulacemi Bruselu, anebo úplně mimo EU. Tam prý budeme mít konečně šanci ukázat, co v nás je.

Eurooptimisté namítnou, že to, že jsou dnes bývalé komunistické země víceméně ekonomickou periférií EU, je sice pravda (a že to možná nemohlo být po pouhých třech dekádách snah se na evropský západ „dotáhnout“ jinak), ale že bez posledních třinácti let členství v EU bychom na tom byli nepochybně mnohem hůře. A budou upozorňovat, že lepší než rezignace je aktivní úsilí zapojit se do projektu „EU první rychlosti“.

Žádný z negativních jevů, které z nás činí ekonomickou periférii, ani tak dozajista hned nezmizí. Zdá se ale, že země, jako jsou baltické státy nebo Slovensko, které přijaly euro (a mají tedy k tvrdému integračnímu jádru už proto o krok blíže než my), mají ve světle připravované reformy eurozóny lepší šance vyrovnat se postupně ekonomicky evropskému západu.

Primárním cílem vytvoření tvrdého jádra okolo eurozóny totiž není trestat země, které se k eurozóně zatím nepřipojily, ale snížit v rámci společné měnové oblasti rozdíly v ekonomické výkonnosti s využitím společného rozpočtu, zárodků společné fiskální politiky i nových, pružnějších mechanismů společného rozhodování. Tedy zintenzivnit v rámci eurozóny princip ekonomické solidarity, který se skrze strukturální fondy uplatňuje v EU jako celku už nyní.

Měli bychom ještě pořád šanci se k tomuto velkorysému projektu připojit, ale to bychom si museli přestat „foukat bolístky“ a donekonečna diskutovat, jak je nám tak či onak ubližováno. Či jak se stejně nedá nic dělat, protože evropskou periférií jsme vždy byli, jsme a budeme.