Jako první mě napadla ošklivá myšlenka. A to, že před zákonem jsme si všichni rovni, ale někteří si jsou rovnější. Jak je možné, že najednou se místo odstraňování od září už nelegálních ploch objevují vlajky? Coby vrchol drzosti, protože jak známo, reklama se prodává za peníze, které jejím majitelům asi klasicky nesmrdí. Ne z lásky k vlasti.

Jak je možné, že po pětiletém přechodném období zase majitelé billboardů vykřikují o soudech a arbitrážích? A státní úřady přiznávají, že odstraňování bude trvat měsíce? To tedy znamená, že bylo promrhané pětileté přechodné období? Platilo od roku 2012, kdy byl zákon schválen, a logicky tedy mělo být využité k přípravě budoucích kroků, aby s účinností zákona byl zákon hned uplatněn.

A ono to pětileté období, to také vypadá jako věc dosti podezřelá. Možná tehdejší politici nechtěli, aby měli na billboardu negativní reklamu. Třeba takovou, jaké čelil bývalý primátor Prahy Tomáš Hudeček, když chtěl také ztížit miliardové kšefty plynoucí z reklamy na billboardech. Akorát ne kolem dálnic, ale v hlavním městě.

A už úplně zvláštně vypadá náhlá aktivita sedmnácti senátorů, kteří podali ústavní stížnost zase teď. A že si tak zrovna vzpomněli, po pěti letech, před volbami? Doufají snad v pozitivní obrázky svých osob, nebo stran, kterými vděční majitelé billboardů ověnčí veřejný prostor? O tom, jak je takové vlastnění reklamní plochy výdělečné a pro politiky zajímavé z hlediska ovlivňování veřejnosti, svědčí také několik pokusů poslanců novelu zvrátit. Za hnutí ANO poslanec Stanislav Berkovec, za ODS Petr Bendl, za ČSSD Jaroslav Foldyna.

Ale takhle by to tedy být nemělo. Zákony mají platit pro všechny a všude stejně. Ať mají miliardové zisky nebo nemají, ať mají vliv na rozmístění reklam v zemi nebo ne. A stát má konat. Protože jestli si nedokáže poradit ani s reklamní lobby, co by dělal v případě potřeby obrany země, příchodu ekonomické krize nebo třeba potřeby organizovat hašení rozsáhlých požárů?

Několikrát do roka jezdím autem po Evropě. Návrat do České republiky vždy poznám bezpečně, i kdybych si náhodou nevšiml hraniční cedule. Po ujetí stovek a tisíců kilometrů v mnoha zemích jsem najednou v místě, které vypadá jako lunapark nebo parkoviště supermarketu. Kolem dálnic i silnic mají být ukazatele ulehčující jízdu, orientaci a hledání benzinek a odpočívadel. Tak, jak je to běžné v jiných zemích.