Z řad umírněných muslimů sice slyšíme odsouzení podobných útoků spolu s tím, že islám je náboženstvím míru, ale to je většinou všechno. Těžko je však představitelné, že si nikdo v muslimské komunitě v Ripollu nevšiml, že se mladíci náhle radikalizovali a tráví dlouhou dobu mimo domov.

Katalánskou buňku tvořili většinou mladíci okolo dvaceti a byli mezi nimi nezletilí, takže je dost nepravděpodobné, že by si nechali své názory pro sebe a nikde se jimi nepochlubili. A matce jednoho stačilo, že jí dobil mobil, a byl to hodný hoch. Těžko si lze taky představit, že by kázání ripollského imáma nebyla radikální, že by kázal víno a pil vodu, aby nikdo neodhalil jeho záměry. Někteří ex post přiznali, že imám radikální názory měl.

Nikdo ale nic nenahlásil, nikdo na nic neupozornil. Problémem mnohých přistěhovalců z islámských zemí je, že se cítí především muslimy a až pak členy společnosti, kde žijí. Tu mnohdy považují, pokud ne za nepřátelskou, tak rozhodně za cizí.

Neplatí to samozřejmě obecně. Na radikalizaci atentátníka z Manchesteru Salmana Abediho, který vraždil na koncertu Ariany Grande, upozorňovali nejen dva jeho muslimští kamarádi, ale také mešita v Didsbury, kde se pohádal s imámem, protože mu připadal málo radikální. Bohužel nikdo varování nebral vážně, což už je druhá věc. A bratrům Kouachiovým, kteří vyvraždili redakci satirického časopisu Charlie Hebdo, se také postavil policista Ahmed Merabet.

To jsou potěšující informace, ale zatím jsou to jen kapky. V zájmu umírněných muslimů je hájit demokracii, protože právě díky demokracii mohou žít v Evropě, neboť její zákony garantují svobodu vyznání, islám se nejen nezakazuje, ale z muslimů se ani nedělají druhořadí občané, kteří by museli žít v ghettu, měli okleštěná práva a museli se neustále bát pogromu.

Pokud si to neuvědomí a nezačnou vystupovat proti radikálům, doplatí na to sami. I názorově různorodá Evropa se nakonec dokázala tvrdě postavit nacionálnímu socialismu. A přestože se v ní ctí svoboda názorů, některé ideje hlásat nejde – pokud tu někdo obhajuje Adolfa Hitlera či zpochybňuje zločiny nacistů, trest ho nemine.

A stane-li se radikální islám tak velkou hrozbou, taky skončí na indexu, což by samozřejmě pocítili i umírnění muslimové. Když zaútočili Japonci na Pearl Harbor, tisíce amerických Japonců byly internovány, i když většina byla loajální USA. Stejné to bylo s Němci v Británii.

Ve svém vlastním zájmu musí umírněná muslimská majorita udělat více a postavit se radikalismu nejen odsuzováním útoků a opakováním floskule, že islám je náboženstvím míru. Křesťanství je taky náboženstvím lásky a kolik v něm bylo nenávisti. Musejí se zřeknout džihádu mečem.

Je to jediná šance. Jejich i naše. Nikdo jiný než sami muslimové radikální trendy z islámu nevykoření. Zvenčí to není možné, tak jako zvenčí nebylo možné donutit husity, aby se vzdali přijímání pod obojí. Jak dopadly podobné pokusy vzít jim jejich víru, je z historie dobře známo.

Pokud se ovšem budou muslimové cítit více muslimy než občany a budou mít stále pocit, že oni jsou obětí, a budou naslouchat mámivým slovům radikálních kazatelů, kteří těží z jejich ne vždy uspokojivé životní situace a zapomínají, že dobře se mnohdy nemají ani nemuslimové, může se snadno stát, že boj, který se musí vést s radikály, semele i je, tak jako mnohé z nás.