V neděli televizní diváci opět nespatřili Andreje Babiše u Václava Moravce. Před časem zdůvodnil útěk před debatou tím, že mu jiní budou klást nepříjemné otázky. Tentokrát to bylo složitější.

Moravec v neděli napsal, že Babiš potvrdil účast před šesti týdny. „Tento týden v úterý, poté, co obdržel okruhy debaty, účast zrušil z důvodu onemocnění člena rodiny. Od úterý do neděle nicméně podle svých vlastních příspěvků na Facebooku navštívil mimo jiné Bohumín, Písek, Prachatice a v Praze ve čtvrtek prezentoval svoji knihu. Včera měl autogramiádu v Kutné Hoře, zúčastnil se Memorial Air Show v Roudnici nad Labem a pivních slavností na Kladensku.“

Ani v neděli se Babiš nestaral o někoho, kdo by to akutně potřeboval:

Zveřejnil(a) Andrej Babiš dne 25. červen 2017

Nadšená pololežící paní je samozřejmě příjemnější než sršatý Pirát Ivan Bartoš v televizním studiu.

Zkouší, co všechno mu projde, a prochází toho neurekom. Takže si může dovolit ukázat, jak bude vypadat Česko, až ho bude řídit jako svou firmu. Žádné debaty. A šéf smí říkat cokoli.

Jak vysoká je Babišova důvěryhodnost? Odpověď z uvedeného příběhu plyne sama. Ale kdyby zítra opět vyšel inzerát, na němž je Babišova fotka se zalepenou pusou, protože ho nenechají veřejně mluvit, setká se s aplausem až 34 procent oprávněných voličů. To se mu hoduje, když mu lidi půjčujou.

Nejjednodušší by bylo připomenout výrok Alberta Einsteina: „Jen dvě věci jsou nekonečné – vesmír a lidská hloupost. Tím prvním si ovšem nejsem tak jist.“ Dobrovolní hlupáci jsou v každé společnosti. Ale přes 30 procent voličů přece jen nedají. Ani po přičtení dobrovolných kariéristů. Musí tady být další skupina lidí, kteří nejsou nápadní ani pitomostí, ani kariérismem.

Něco je však musí sjednocovat. Úroveň vzdělání to není. Předpokládejme, že je to lhostejné spoléhání na to, že někdo zařídí, aby bylo líp. Na argument, že Babiš jen slibuje a zároveň se potácí od jedné kauzy ke druhé, zásadně neslyší. Chtějí, aby je všichni nechali na pokoji, aby mohli mít klid na život podle svých představ. Zkoumání politiky do tohoto života nepatří.

Asi takto: „Jedinec se chce stát menším a ještě menším, až bude nejmenším na celém světě, jen ať ho nikdo nebuzeruje.“ Přitom neztrácí volební právo. Nastane chvíle, kdy zjistí, že snědl párek nevalné chutě a udělalo se mu špatně. Zvracet mezitím budou jiní. Pořád se vybírá daň za to, že tento národ nejdříve tragicky přišel o svou šlechtu a pak o to nejlepší, co v něm bylo: po meznících 1939, 1948 a 1968.