Mayová vyvolat předčasné volby nepotřebovala, měla v parlamentu většinu, vítězství by však nejen posílilo její pozici po vyjednávání o odchodu od EU, ale hlavně by se vyhnula nepříjemné situaci za dva roky, kdy by se řádné volby konaly právě v době končících jednání o brexitu, u nichž nebylo jasné, zda se neprotáhnou. To by se konzervativcům zrovna nehodilo.

To, co vypadalo jako mistrovský tah, se ukázalo jako mimořádně hloupé, Mayová ztratila i to, co měla. Může se tak směle zařadit po bok Davida Camerona, kterého tak zmámil úspěch s odvrácením odchodu Skotska, když uspíšil skotské referendum a separatisté v něm prohráli. Jenomže v případě brexitu se mu to zopakovat nepovedlo, k jeho velkému překvapení se těsná většina rozhodla odejít z EU a jeho plán, že takto umlčí zastánce odchodu z EU, nevyšel. Cameronovi, který byl pro setrvání v EU, nezbylo než odejít.

Konzervativci sice měli v době vyhlášení předčasných voleb ohromný náskok dvaceti procentních bodů na labouristy, jenomže Mayová udělala během předvolební kampaně několik fatálních chyb.

Osudový byl především její plán na další škrty v sociální oblasti, kdy senioři měli platit část nákladů na zdravotní péči ze svých nemovitostí. Sice od části plánu odstoupila, ale sémě pochybností bylo zaseto. Ne každému se také líbil její militantní postoj, kdy prosazovala odchod z EU za každou cenu i bez dohody, což vzhledem k těsnému výsledku hlasování referenda nebylo zrovna rozumné. Zejména pak z úst političky, která před hlasováním o brexitu agitovala pro setrvání Spojeného království v osmadvacítce.

A nepomohly jí ani teroristické útoky, protože v době, kdy byla ministryní vnitra, výrazně poklesl počet policistů včetně těch ozbrojených. Plusové body nezískala, ani když se odmítla zúčastnit televizní debaty se svým labouristickým soupeřem Jeremym Corbynem. Moderátor nakonec hovořil s každým zvlášť a Corbyn působil přesvědčivěji.

Volby jsou velkým úspěchem odepisovaného a vysmívaného předsedy strany práce Jeremyho Corbyna, který byl označovaný za ultralevicového marxistu a relikt minulosti, protože se tento pacifista, republikán a vegetarián držel klasických hodnot labouristů. Žádal zestátnění nefungující infrastruktury, zejména železnic a pošty, chtěl zabránit skryté privatizaci zdravotnictví a žádal vyšší zdanění nejbohatších. Tedy nic převratného, alespoň z hlediska sociální demokracie z dob před nástupem nové levice Tonyho Blaira.

Ukázalo se, že tradiční levicový program dokáže být pořád přitažlivý a že v době vlády globálního kapitálu mnohým konvenuje. Labouristický doyen, který se svým názorům nikdy nezpronevěřil, oslovil především mladé lidi, jichž hlasoval nebývalý počet.

Corbyn však není jediným případem levicového politika, který dokázal zaujmout mladé.

Jeho úspěch tedy nelze vysvětlit lapsy Mayové. S podobnými idejemi vloni v amerických primárkách Bernie Sanders zle zatápěl bývalé ministryni zahraničí Hillary Clintonové. Pokud dva politici s podobnými levicovými názory dokázali oslovit tak velký počet lidí a zmobilizovat mladé, ukazuje se, že přibývá voličů, kteří hledají alternativu k dnešnímu globalizovanému světu, v němž se rozplývají pracně vybojované sociální jistoty. Potřebují někoho, kdo bude chránit jejich práva a zájmy a pokusí se trochu přistřihnout křídla nadnárodní finanční oligarchii.