Jde tedy o klíčovou věc, nikoliv jen o záležitost čistě ekonomickou, ale veskrze politickou. No, a z obou těchto pohledů bychom, zcela jednoznačně, neměli přijímat euro a zbavovat se koruny.

Pokud jde o politickou rovinu, tak v návaznosti na první větu tohoto zamyšlení nelze jinak než se na tuto stěžejní změnu zeptat lidí. Proč? To je prosté. Protože ztrácíme část suverenity, část identity a fakt, že jsme vstup do eurozóny schválili v referendu o vstupu do EU, je irelevantní. Situace se za posledních třináct let radikálně změnila. Kdo to nevidí, nechť si dojde k očnímu, případně k psychologovi.

Nikdo tenkrát netušil, že eurozóna je ryze politickým, nikoliv hlavně ekonomickým projektem, že se bude falšovat účetnictví některých zemí, aby byla na oko splněná Maastrichtská kritéria a projekt byl spuštěn co nejšířeji, že jednotlivé státy budou ručit za problémy jiných zemí se stejnou měnou, že budou krachovat předlužené banky v zemích, jako je Řecko, Itálie nebo Španělsko, nebo se budou draze zachraňovat ze společných prostředků členů eurozóny atd.

A teď jeden paradox, který, podle mého názoru, podtrhuje a ilustruje absurdnost a pokrytectví v této politické otázce – ti politici, kteří veřejně vyjevují svou vehementní snahu o co největší rozšíření přímé demokracie, o to, aby byl zaveden institut referenda pro široké spektrum otázek, právě v této bytostní otázce náhle buď cudně mlčí, nebo dokonce konstatují, že referendum nutné není. Tak starostu bychom měli volit přímo, v referendu bychom měli například rozhodovat, jestli se má zakazovat kouření v restauracích (dnes už je toto žhavé aktuální téma rozhodnuté), ale jestli budeme mít i nadále vlastní měnu, to řešit nemáme, nemůžeme, nesmíme!?!

To jsme JAKOBY rozhodli v referendu o přistoupení ČR do EU v červnu 2003, což je doba, kterou bychom z dnešního pohledu a dnešních zkušeností mohli popsat jako pravěk. A proč jakoby? Jak to měl asi tenkrát udělat volič, který sice chtěl vstoupit do EU, ale nechtěl euro? Nijak. Zkrátka a dobře, samostatně jsme se k této věci nikdy nevyjadřovali. A pomazané politické hlavy nám dnes sdělují, že jsme se už jednou vyjádřili, a že i kdyby se v mezidobí stalo cokoliv, můžeme už jen držet pusu a s úsměvem směřovat k zářným zítřkům společné měny. Hurá.

Pokud jde o rovinu ekonomickou, tak tam je to snad ještě markantnější. Je zjevné, že projekt společné měny nebyl dobře připraven. Zavádění společné měny v zemích s odlišným vývojem ekonomiky, vyspělosti, ale také odpovědnosti k zadlužování a utrácení, bylo riziko, do kterého se jít nemělo. Absurdní divadlo však pokračovalo dál, přidávaly se další státy, které ale zároveň nechtěly přebírat (ne)očekávané negativní aspekty. Vzpomeňme si na Slovensko, které se bránilo (a logicky), aby muselo přispívat na oddlužování a záchranu řecké ekonomiky.

A problémy nekončí. Na hraně politické a ekonomické krize balancuje Itálie a její banky. Kdykoliv může opustit nejen eurozónu, ale i Evropskou unii kterákoliv země, která se bude inspirovat Británií. To vše hrozí uvrhnout společnou měnu a následně i ekonomiky eurozóny do velkých hospodářských problémů. Ostatně kdo se v rámci eurozóny bude z krize zotavovat lépe? Německo, nebo třeba Litva? Navíc příklad zemí, které zatím euro zavedly, ukazuje, že přínos nebyl pro vývoj ekonomiky stěžejní. Slovinsku, Slovensku nebo pobaltským zemím s eurem se nedaří viditelně lépe z hlediska ekonomického růstu či míry nezaměstnanosti než České republice. Mít vlastní měnu znamená, zejména pro menší země, mít další finančně ekonomický nástroj, který, ideálně přirozeně, pomáhá vyrovnávat různé nerovnováhy v ekonomice. Mimochodem intervence ČNB proti koruně (jejímž jsem ovšem nebyl příznivcem) výrazně pomohla exportérům.

Pokud si tedy zanalyzujeme argumenty zastánců eura, zjistíme, že jeho zavedení je nutné především z politických důvodů. Slyšíme, že jsme se k přijetí společné měny zavázali, že nesmíme vypadnout z hlavního integračního proudu apod. Ekonomickým argumentem je maximálně tvrzení, že se nám bude lépe platit v zahraničí, že se zjednoduší platební styk se zeměmi eurozóny a že odpadnou transakční náklady za směnu měny. Mimochodem náš export na straně jedné a zahraniční investice v ČR na straně druhé dokládají, že existence vlastní měny nikomu nevadí a není překážkou ani pro obchod, ani pro investice. K rychlejšímu ekonomickému růstu společná měna nevede, to je snad zřejmé i těm největším eurohujerům. A na politické důvody bych se, ve světle neschopnosti společně v EU řešit právě politické otázky jako například imigrační krizi, vykašlal.