Nejde však jen o to, kam Trump nejel, ale kde cestu začal a co tam říkal a dělal.

Starý kontinent je kolébkou západní civilizace a Evropa má často pocit, že je středem světa, i když to už dávno neplatí. Ale to, že Trump svou první cestu zahájil v Saúdské Arábii, je opravdu trochu moc. Místo kolébky demokracie si vybral jednu z nejméně demokratických zemí světa, proti které je oázou svobody nejen putinovské Rusko, ale i teokratický Írán, v němž nyní Trump vidí ztělesněné zlo. Bojí se jeho jaderného programu a dohodu o íránském jaderném programu považuje za špatnou, což mu však nebránilo ji minulý týden prodloužit.

Americký prezident jel do země, o které je obecně známo, že z ní proudí peníze teroristům a že na státní úrovni podporuje šíření nejmilitantnější větve sunnitského islámu, vahábbismus, ke kterému se hlásí většina sunnitských islámských teroristů.

Trump přitom opakovaně mluvil o nutnosti porazit islámské radikály a vyčistit svět od teroristů a opakoval to i v Rijádu, ačkoli ještě v předvolební kampani otevřeně říkal, že Světové obchodní středisko 11. září 2001 poslali k zemi Saúdové. Asi na to zapomněl, takže když se po nástupu do funkce pokoušel prosadit zákaz vstupu občanů sedmi muslimských zemí právě kvůli hrozbě terorismu, Saúdskou Arábii do seznamu nezařadil.

A nyní, aby toho nebylo málo, přišel Trump s ideou, že by měly státy soustředěné v Radě pro spolupráci arabských států v Perském zálivu (CGASG) vytvořit vojenský pakt, jakousi obdobu NATO, kde by napadení jednoho mělo garantovat pomoc ostatních. Taková aliance by měla být zaměřena proti Íránu a prim by v něm hrála právě Saúdská Arábie. Jeho členy by měl být také Egypt a Jordánsko, které se už na různých ad hoc aliancích proti teroristickým skupinám podílely.

Trump tím také dal najevo Turecku, ať si nedělá velké naděje, že by mohlo hrát v oblasti klíčovou roli. Vzhledem k chování tureckého prezidenta lze chápat, že mu hlava USA chtěla ukázat, kde jsou jeho meze. Ne že by to Recep Tayyip Erdogan nepotřeboval.

Jak to však vypadá, vojenský zásah pod kuratelou Rijádu se ukazuje v sousedním Jemenu, kde na vzbouřené šíitské Húsíe, které údajně podporuje Írán, útočí právě pod vedením Saúdské Arábie arabská koalice podporující legitimního prezidenta Abda Rabúa Mansúra Hádího. Saúdové bombardují nemocnice i pohřební síně a používají kazetové bomby, kvůli čemuž loni Britové i Američané přerušili dodávky přesné munice. To ale Trumpa nechává v klidu, a tak uzavřel se Saúdskou Arábií obchod na dodávku zbraní za závratných 110 miliard dolarů včetně systémů protivzdušné obrany. Spojenec Izrael sice vyjádřil obavy, ale peníze nesmrdí, když jde o dohodu, ze které mají mít prospěch obě strany – jen není jasné, čeho všeho se týká.

Zbraně ze Saúdské Arábie přitom pomáhaly a nadále pomáhají rozdmýchávat konflikt v Sýrii, kde je Rijád dodává těm nejmilitantnějším skupinám majícím přinejmenším velmi blízko k teroristickým. A proudit do Sýrie budou bez problémů dál, když by bylo Jordánsko, sousedící se Sýrií, součástí nového paktu. Trumpovo jednání na Blízkém východě tak také vrhá nové světlo na americký nálet na provládní vojenskou kolonu na jihu Sýrie u hranic s Irákem a Jordánskem.

Trump navíc v Saúdské Arábii podpořil bahrajnského krále, který v době Arabského jara pozval saúdské jednotky, aby mu pomohly zvládnout bouřící se většinové chudé šíity. V Bahrajnu má svou základnu americká 5. flotila.

Jako poznámku na okraj lze připojit, že Trump si současně takto ex post vyřizuje účty se svým předchůdcem Barackem Obamou, který byl kritický k domu Saúdů i k bahrajnskému monarchovi.

Pro nás je ovšem důležitější, kam Trump nejel. To, že nezamířil do Evropy, jasně ukazuje, že starý kontinent nestojí v centru jeho zájmu. Mohla v tom hrát roli uražená ješitnost, protože většina evropských politiků upřednostňovala jeho soupeřku v prezidentských volbách Hillary Clintonovou. Sami víme, jak pomstychtiví jsou politici v seniorském věku.

Je však třeba si uvědomit, že Trump nezamířil nejen do Bruselu, Berlína anebo Paříže, ale ani do Londýna, přestože tak podporoval brexit. Ten se mu hodil, Trump by rád EU oslabil hospodářsky, ale stačí mu, že britskou premiérku Theresu Mayovou hned po zvolení přijal ve Washingtonu. Jestli přijme českého prezidenta Miloše Zemana, který o to usiluje, zatím jisté není, přestože Zeman patřil k menšině evropských politiků, kteří Trumpa podpořili.

Spoléhat se na transatlantické vazby by bylo liché. Trump se svým byznysovým pohledem si na ně vzpomene, jen když se mu to hodí. Nejdříve se nějakou dobu vyjadřoval o NATO jako o reliktu minulosti, který se přežil, než dospěl k závěru, že by se dalo využít proti Moskvě. To by si měli uvědomit hlavně v Polsku, které na vztahy s USA sází, ale také u nás, kde by někteří rádi hráli americkou kartu proti Bruselu. Hezká idea, jenže jsou k ní potřeba dva – a nezdá se, že by USA projevovaly zájem. Hrají jinou ligu a zajímají je úplně jiné otázky.

Závěr je jasný, nemáme moc na výběr, ke komu se přimknout. Po objetí ruského medvěda po minulých zkušenostech zrovna netoužíme – a na Čínu se spoléhat nedá. Zbývá EU.