Jistě, komentátoři nemají být předpojatí a předpovědím, co nás čeká a nemine, se mají vyhýbat jako čert kříži! Jenže náš kritik se dopouští stejné chyby, pouze z opačné politické strany, vždyť se raduje z vítězství eurounionisty a „globalisty” a předvídá (dosti vágně), že Francois Macron nastolí novou dynamiku a ve spojení s Německem se začnou v EU hýbat ledy.

ČTĚTE TAKÉ:
KOMENTÁŘ: Kyselé obličeje nad Macronem - Jiří Pehe

Kdyby nekritizoval protistranu, bylo by jeho stranictví v dnešní rozpolcené době celkem pochopitelné. Politická debata dnes připomíná monology, kdejaká glosa ukrývá zásadní, často nevyřčenou premisu, nad kterou jásají přívrženci a prskají odpůrci. Mezi názory dvou táborů, konzervativců a liberálů, je rozdíl jako mezi vírou a nevírou. Kdysi se považovalo za nelogické, že by svět mohl vzniknout sám z ničeho, nyní s bohorovným klidem tvrdí slavný fyzik Stephen Hawking v komentáři k Velkému třesku, že tomu tak je.

Podobně i s politikou. Půtky se ještě nedávno vedly o míře daní, svobody či regulace trhu, o nezbytných nebo neúnosných nákladech pečovatelského státu, nyní vyšetřujeme krizi evropské civilizace. Spor se stává metafyzikou a stejná fakta, tak jako vznik vesmíru, mají různý výklad a hodnocení. Nedivme se, že se mluví o době postfaktické.

Jestliže komentátor považuje EU za sebevražedný projekt byrokratické, násilné, nákladné a neproveditelné integrace, za marné úsilí konkretizovat utopii, jak se o to při vší odlišnosti pokoušeli budovatelé socialismu, za inženýrství, které rozpoutalo v Evropě nenávist a vykopalo v každé společnosti hluboký příkop, tak jak to vidíme na brexitu a růstu živelného, pudového lidového odporu, takový bude odlišně posuzovat události než ten, kdo vidí v Unii nezbytný svorník, hráz proti spontánní nevraživosti evropských národů a nebezpečí diktatur. Jestliže jeden považuje politický národ stejně jako přirozenou rodinu a tradici za nezbytný základ zdravé a trvalé společnosti a druhý věří na novou, polyfonní, multietnickou, multikulturní a zároveň vypjatě individualistickou společnost, nemohou mít na posouzení událostí stejný metr.

Francouzský prezident se zdá být vášnivým zastáncem unionistické fiskální spolupráce. Ta ale není možná bez legitimní vlády eurozóny, společného rozpočtu i pravidel, ministra financí i sdílení dluhů.

Utopista, šílenec, křičí jedni. Čím větší tlak na integraci, tím větší jistota divokého rozpadu. Vždyť Francie a Německo nemají stejnou kulturu a z ní vyplývající společenské hodnoty (pracovní návyky, předsudky a ctnosti, životní styl), tudíž ani preference určující politickou ekonomii, a proto se nikdy nedohodnou na společném hospodaření. Nikoli, kontrují druzí. Unie získá opět „novou dynamiku” k další postupné, byť pomalé integraci.

I v tak přízemní záležitosti, jakou je ekonomika, se odpůrci a zastánci Unie neshodnou, vycházejí totiž z protichůdného a antagonistického pohledu na svět.

Laskavý čtenář nechť posoudí argumenty obou stran a nenechá se vmanévrovat do života v bublině, ale stranickosti se vyhnout nelze.