Článek
Je to zajímavý střet politiky, která vychází vstříc strachu značné části veřejnosti z cizinců, a reálných potřeb hospodářství. Zatímco politika se dál veze na vlně obav, kterou spustila migrační krize, a pro jistotu víceméně hází do jednoho pytle všechny cizince, ekonomika velmi brzy nebude schopná bez přílivu cizích pracovníků růst současným tempem.
České imigrační zákony byly přitom ve srovnání s většinou evropských zemí přísné už před poslední vlnou zpřísňování, ke které došlo nedávno v podobě novely zákona o pobytu cizinců. Nůžky mezi požadavky na liberalizaci pobytu – a hlavně zaměstnávání – cizinců, které vznáší průmyslová lobby, a mezi tím, co nakonec udělali politici, se dál rozevřely a pro české hospodářství to bude mít negativní důsledky.
Politici vytvářejí nové bariéry pro přistěhovalectví – dokonce i pro přistěhovalectví jen za prací a ze zemí kulturně spřízněných – zřejmě proto, že dle svého mínění vycházejí vstříc poptávce většiny migrací vystrašené veřejnosti, což jim, jak doufají, přinese politické body. Ačkoliv při tom mluví často o národních zájmech, zapomínají, že tato rozhodnutí mohou ve střednědobém výhledu poškodit rozjetou českou ekonomiku. Tedy že všechno má svoji cenu.
Podobně je tomu nyní s přijetím eura. Ministr financí Andrej Babiš začal otevřeně hlásat, že euro nepřijmeme, protože je pro nás lepší mít korunu, zejména pro případ další hospodářské krize. Co na tom, že zástupci průmyslu vyzývají sborově vládu k rychlému přijetí eura, protože zejména po skončení intervencí České národní banky proti silné koruně by podle nich bylo lepší být součástí eurozóny.
Babišův argument týkající se užitečnosti vlastní měny v případě další finanční krize je přitom jen těžko ověřitelný. Česká ekonomika se během finanční krize, která začala v roce 2008, propadla mnohem více než řada ekonomik, které mají euro. V zemi, odkud 80 procent exportu směřuje do eurozóny, z toho 30 procent do Německa, je navíc manévrovací prostor, který nám prý poskytuje koruna, víceméně jen iluze.
Babiš se také nedávno vyjádřil, že by nevadilo, kdyby se Evropská unie rozdělila na více rychlostních pásem, přičemž Česká republika by se mohla účastnit jen některých integračních projektů. Ani v tomto případě se nenamáhal občanům (na něž národoveckými slogany, jak si určité věci můžeme lépe dělat sami, mířil) vysvětlit, že odchod na evropskou periférii by měl eventuálně ekonomické dopady.
Země, které by se dál integrovaly, by vytvářely svoje standardy a pravidla. Země, které by v tvrdém integračním jádru nebyly, by postupně mohly čelit stále větším potížím při exportu svého zboží do více integrovaného jádra EU.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Když už ministr financí v národoveckém vzplanutí, kterým chce získat volební body, vykládá, že odsunutí ČR na periférii EU by bylo v pořádku, možná by měli alespoň politici, kteří ještě úplně nepropadli populistickému blouznění, vysvětlit veřejnosti, že odchod ČR na evropskou periférii může mít docela vysokou ekonomickou a bezpečnostní cenu.