KOMENTÁŘ: Neřízená střela Trump – Alex Švamberk

Za jeho vlády se USA vracejí k nechvalně proslulé politice dělových člunů, kdy si velmoci dělaly, co chtěly, se slabšími zeměmi, které je neposlouchaly.

Syrský režim má na rukou hodně krve a Bašár Asad rozhodně není žádné neviňátko, a svět by nijak nelitoval, kdyby přišel o moc. Ukázat mu, že si nemůže dovolit vše, rozhodně neškodí.

Trump si však nejen nenechal posvětit zásah Radou bezpečnosti, což by vzhledem k možnosti práva veta ze strany Ruska a Číny těžko prošlo, ale dokonce ani nepočkal na závěry vyšetřování útoku na Chán Šajchún, který obestírá dost nejasností.

Oběti byly zřejmě vystaveny jak působení chloru, tak i nějakého neurotoxinu. Zatím ale nebylo plně prozkoumáno, jaké látky byly skutečně použity, natož aby se zjistil pachatel. Ta nejprostší otázka u každého zločinu, cui bono, tedy kdo z něj má prospěch, ukazuje, že vláda v Damašku rozhodně ne.

Útok byl podniknut jen krátce poté, co americká velvyslankyně Nikky Haleyová v OSN uvedla, že Spojené státy už nebudou trvat na Asadově odchodu, který naopak požadovali sunnitští vzbouřenci, kteří jsou v defenzívě.

Přestože najít pravdu v Sýrii, kde si vymýšlí a lže každý, je extrémně složité, Trump má jasno a nařídil útok. Když už se mu nepodařilo prosadit zákaz vstupu občanů šesti zemí včetně Sýrie a zrušit Obamův systém zdravotního pojištění, alespoň demonstruje, že Amerika je opravdu opět veliká a může si všechno dovolit. Současně ukáže, že jeho předchůdce Barack Obama byl neschopný slaboch, když nenařídil útok na Sýrii, přestože byla překročena červená linie a Asad tehdy skutečně chemické zbraně vůči svému lidu použil.

Trump si však neuvědomil, že útok provedený s extrémně velkou razancí podkopává jeho proklamovanou snahu vypořádat se s teroristy. Ať si o Damašku myslíme, co chceme, i on bojuje s Islámským státem a následovníky Fronty an-Nusra, byť přitom likviduje i další skupiny, které mu jsou nepohodlné.

Podobný útok může už beztak dlouhý konflikt ještě prodloužit, i když ne nutně. Všichni přitom dobře vědí, že ve válečných zónách se nejlépe daří teroristům všeho druhu. Pro jejich likvidaci je potřeba síly spojit a leccos překousnout, protože právě oni představují tu největší hrozbu pro západní svět. Větší než Asad.

Trump přitom ví, že není dobré štěpit síly. George Bushe mladšího kritizoval za zahájení útoku na Irák, který byl nepodložený a nákladný, ale hlavně kvůli němu musely Spojené státy stáhnout část vojáků z Afghánistánu, čehož tam využil Tálibán.

Především však americký prezident ukázal, že mu nelze věřit. Jedná spontánně a nevypočitatelně, což je u vůdce největší mocnosti ve světě docela nebezpečné. Naskýtá se tu nepříjemná otázka, co podnikne příště, když se obklopil samými generály, kteří mu radí. Jaderná Severní Korea, které už útokem pohrozil? Nebo Írán? Či někdo úplně jiný?

I když by nešlo jen o to, ukázat, že v Bílém domě je silná osobnost, ale o promyšlenou akci s cílem demonstrovat, že USA nemíní být ve vleku událostí, ukázat nejen Asadovi, ale taky Kim Čong-unovi i Číně, že se nebude rozpakovat použít sílu, je to riskantní hra, která nemusí vyjít a oslabuje mezinárodní právo. Akce s ním byla v rozporu.

Útok také zhatil šance na zlepšení vztahů mezi Ruskem a USA, i když ruské síly sice byly informovány, aby nezemřeli ruští vojáci, takže si útok vyžádal jen minimum obětí. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov už řekl, že vztahy jsou nyní vůbec nejhorší. Rusko nejen požádalo o mimořádné zasedání Rady bezpečnosti OSN, ale také pozastavilo platnost ujednání se Spojenými státy, které mělo zabránit incidentům mezi ruskými letouny a silami koalice vedené USA.

Akce tak může vést k návratu studené války z dob bipolárního světa a závodů ve zbrojení. Donald Trump přitom zažil studenou válku a v jejím rámci i tu horkou ve Vietnamu, během níž zažily Spojené státy největší protiválečné demonstrace v historii. Když ji USA nevyhrály, zasáhla je kocovina, ze které se dlouho vzpamatovávaly. Jako by mu nesloužila paměť. Po porážce ve Vietnamu nebyla Amerika zrovna moc velká.