Nejprve název. Používejme prosím termín „finanční inkluze“, protože také jde o to, zničit něco přirozeného, něco, co v jádru funguje, a nahradit to něčím složitějším, novátorským a něčím, co fungovat nebude. Něčím, co způsobí nekontrolovatelný růst výdajů a krize, známé třeba z financování zdravotnictví.

Navrhovaná změna financování ve stručnosti znamená, že by školy přestaly být financovány na žáka, tedy peníze jdou do škol jakoby za jednotlivým žákem (a jejich počtem), ale nově by kritériem byl počet odučených a dělených hodin a dalších padesát kritérií (je to velmi složité a nad rámec krátkého komentáře).
Existují ale jen dva fungující způsoby, jak financovat regionální školy: nákladový a normativní.

Nákladový systém vyžaduje velmi silnou centrální autoritu, která rozhodne: Tady škola nebude; tady taky nebude; tady bude!! V místě X. Bude mít přesně tolik a tolik tříd, 27,4 pedagoga, kteří dostanou přesně takovou mzdu. Počet tabulí a všeho bude také tvrdě jednotně určen. To vše sečteme po okresech a krajích a je to. Takový systém u nás fungoval třeba za komunismu, který pochopitelně silnou centrální autoritou disponoval. (Nyní ministerstvo vůči krajům ani samosprávným obcím nemá takovou sílu ani omylem.)

Normativní přístup vychází z opačného konce. Máme např. 1,5 miliónu žáků či studentů, na které vydáme asi 100 miliard ročně (rozpočet regionálního školství). Na jednoho žáka vychází přes 60 tisíc. Nechť se tedy přesně tato částka, tzv. normativ, vyplácí každému žákovi, a sice ve prospěch konkrétní školy, kterou navštěvuje. To je obecně spravedlivé, neboť záleží na vzdělání každého žáčka.

Kvůli vzdělávání žáků ty daně platíme „aby se Evička naučila číst, psát a počítat“. Všichni žáci jsou si rovni a mají stejnou hodnotu. Správné a spravedlivé. (Vyšší podporu zasluhují jen děti s hendikepy, ovšem to je jiné téma).

Jakýkoli jiný způsob financování je kočkopes, který nemůže úspěšně fungovat. Bude mít své vítěze, například ředitele poloprázdných a nikterak úspěšných škol, kteří nyní vyplní tabulky, zakouzlí s rozvrhem a hodinami a „peněz bude dost“.

Bude mít své poražené – demotivované ředitele úspěšných a plných škol, neboť proč se snažit o nějaký nábor studentstva? Proč jít na den otevřených dveří přesvědčovat rodiče? Vždyť bude jedno, zda má škola 800 nebo 500 žáků. Učí? Učí. Tak peníze dostane.

„Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ – to jsem čítával zamlada. U nás na sídlišti to měli vyvěšené na nástěnce před agitačním střediskem. Bylo to oblíbené heslo.

Nyní se s ním setkáme ve školách v praxi.

Víte, některé nesmysly jako kariérní řád, multikulturní koordinátory nebo zákaz prodeje pribináčků (jsou prý tučné) ve školním bufetu jednou zruší osvícený ministr školství „za odpoledne“. Ale třeba znovu vybudovat systém praktických (zvláštních) škol, pokud je zničej – to může trvat 15 let (lidi, metodika, budovy…).

Podobně vrátit do normálu zdravé a spravedlivé financování bude stát obrovské úsilí a politické oběti.

Proto se jedná o jednu z největších tragédií panování ministryně Valachové.

Nechápu, že to může tolerovat ministr financí, vždyť to bude stát spoustu miliard navíc a nervy (počet žáků spíš klesá – u normativního financování žádné nervy nehrozily). Navíc dopady a náklady budou až po volbách.

Tak snad Senát, který projevil zdravý názor v otázce šikanování Šumaváků, vrátí i tenhle paskvil nazpátek do Sněmovny. Upřímně si to přeju, protože ač by mi to mohlo jakožto opozici vyhovovat – já nějak nedokážu uvažovat ve stylu „čím hůř, tím líp“. Na to jsem strávil za tou katedrou moc let.