Sotva vylíhlá strana, a proto v reklamním předstihu. Podzimní volby nastoupily v lednu. Už vidím ty další zveličené a chmurné vizáže lídrů politických stran, pánů Sobotky a Fialy, možná i odepsaného Kalouska, jemuž kdysi samou šetřivostí spadla ekonomika do recese, a nepochybně po všech vlastech bude na voliče zírat neoholená tvář vyholené lebky apolitického magnáta a mecenáše, stvořitele sobě podřízené Anihnutí Anistrany, o němž všichni soudí, že volby tzv. vyhraje, protože 28–30 procent občanů věří, že stát lze nejen řídit jako vlastní firmu, ale i ku prospěchu všech.

A on jediný se bude mírně usmívat, nepočítáme-li pana Bělobrádka, jenž má sýrec v křesťanském popisu práce a nemusí se namáhat s programem, jak rád říkával prezident Klaus, tahle pravolevá strana lidová je do počtu. Aneb kam politický vítr, tam i lidovecký plášť.

Tentokrát bych za ni nedal ani zlámanou grešli, spolčila se s ministranou Starostů, a i když katolíků/konvertitů utěšeně přibývá, zatvrdlých voličů strany na jižní Moravě ubývá a dosažení desetiprocentní hranice pro vstup dvoustrany do parlamentu je na vážkách. Zřejmě se chtěla pomstít nenáviděnému Kalouskovi, který ji kdysi potopil, přetáhl její pravicové křídlo ke svým vojům knížecím a stranu o prebendy připravil. Kníže zestárl, ztratil glanc i sluch a strana s geny lidovců o ničem novém už nesní.

Proč ale tolik chmurných tváří? Snad uhranuti magnátem antipolitiky se stabilní voličskou podporou prozrazují už předem prohranou volební kampaň? Netřeba utrácet milióny za marketing, aby člověk věděl, že víra, ať už jakákoli, je matkou veškeré energie, vždy a všude vyhrává optimismus.

Takový byl brexit víry ve svobodnou, globální Británii bez unijních výdajů a jha bruselské nomenklatury. Taková byla i vista z marasmu Ameriky k velikosti a slávě v kampani vítězného amerického prezidenta. Heslo „Ano, bude líp” ostatně zabodovalo i u nás, byť dobře víme, že šlo jen o reklamní trik politického pozitivismu a lépe nebude, jelikož daně neklesají, více byrokratů, méně investic, ba ani nové kontroly financministerstva HDP nezvýší.

Komentátory představa premiéra Andreje Babiše přivádí k zuřivosti, ale nic s tím nenadělají, dokud pozitivní energie a naděje z jeho nástupu nevyšumí, což nastane po čase a po volbách. A opoziční strany? Naprosto z něho ochromené. Že jsou socdemokrati v háji, i kdyby Sobotka nepůsobil jako ledová sfinga, je pochopitelné. Jako by neznali českou společnost, začali s ní koketovat s politkorektností hate-free i feminismem a na odvážnou politiku změny zapomněli. Teď jim hrozí 18–20 procent.

Na pravici se sice osamělí občanští demokraté z bláta skandálů a nehodných politiků zmátořili a pod vedením profesora Fialy nabrali konzervativní dech, ale bez táborového řečníka to nad deset procent nevytáhnou.

A teď tu mají konkurenci, stranu rovné daně (15 procent), přímo konzervativní, mírně euroskeptickou a s vizáží ještě chmurnější a také profesorskou. Nelehká byla zkušenost emigrantova z levicového Hamburku.

Možná tu působí i podvědomý vliv zaťatých tváří německých politiků luteránského kazatelství, pro něž je úsměv nepatřičný a neseriózní. Či snad program mírného pokroku v mezích české ustrašenosti? Jisté charizma Robejškovi upřít nelze a novum přitahuje. Deset procent?

V Evropě se zdvihá vítr konzervativní revoluce a do českých voleb daleko. Probudí někdo český národ?