Levice je rozčilená, svět dosáhl maxima pokroku a cesta zpět vede do pekla vypjatého nacionalismu. Pravice se raduje. Z konce nenáviděné politiky identity (multikulturalismu), která málem zničila soudržnost jednotného, politického národa mnoha etnik, z konce feminismu, transgenderismu a rovnostářské, protináboženské ideologie i celé té antidiskriminační politkorektnosti, jež málem rozložila americké univerzity, z konce nesmyslných dotací na boj proti oteplování planety, z omezení byrokratického státu i vysokých daní střední třídy. A kochá se nadějí na reformu selhávajícího, globálního kapitalismu, jenž tolik poškodil dělníky v západním světě.

Obavy konzervativců ale zůstávají. Donald Trump totiž vyvolává naději i strach ve stejném poměru. Západ sice má „vůdce”, jenž vidí potřebu masivní změny, ale zároveň se zdá, že ohrožuje blahobyt a mír. Že Trump v projevu vyzdvihl Ameriku na prvním místě, je nedůležité, kritici zapomněli, že americká tradice ze svého trůnu nařizuje, aby každý nový prezident vyhlásil americkou výjimečnost a zalichotil národu.

„Že černí, hnědí i bílí prolévají stejnou, červenou krev patriotismu,” myslel jistě upřímně a zasloužil si potlesk. Američtí prezidenti ovšem bývali džentlmeni, měli dobré vychování, mluvili slušně, byť třeba jako Roosvelt či Reagan napadali elitu.

Náhle je tu sprosťák a hulvát, náfuka a narcis, chamtivec a modlář mamonu. O sjednocení národa si může nechat jen zdát a to je zlé. Možná zplodila demokracie takovou extrémní osobnost z nezbytí, měl-li se změnit status quo po neřešené úvěrové krizi, píše v Telegraphu Charles Moore. I brexit je první pokus o reformu ekonomického modelu a sjednocení národa.

Trump si ale protiřečí, plácne, co mu slina na jazyk přinese, a ani nevíme, které ze zběsilých populistických výkřiků myslel vážně. Zdá se, že nelze vše připsat na vrub přehánění z volební kampaně, a také víme, že ve svých letech (70) bude mít názory na svět dost ustálené.

Americký byznys je nadšen, akcie stouply o šest procent. Rozumná deregulace
(vše lze dělat blbě), snížené daně i byrokracie, investice do infrastruktury, to vše hospodářství prospěje. Ovšem pod podmínkou, že nevyvolá obchodní válku. Čínský diktátor Si Ťin Pching si zajel do Davosu, aby mu z ekonomického fóra připomněl, že cla a tarify poškozují obě strany, byznys není hra s nulovým součtem. Trump ale dohodu s Asií (TPP) okamžitě zrušil a nechce ani volný obchod se sousedy (NAFTA). Představa, že omezení čínského dovozu navrátí manuální práci do Států, je naivní. Přiváželo by se odjinud a za víc. Protekcionismus by způsobil světovou krizi. Nedávné výpočty ukázaly, že levný import, práce čínských otroků v zamořeném životním prostředí, přispívá chudým Američanům nejméně sumou 1200 dolarů ročně a nové tarify by nejvíce poškodily právě je.

Je příliš brzy na geopolitické spekulace. Nevěřím, že Trump oslabí NATO a podpoří čekistu Putina, zájem Ameriky a Kongres to nedovolí, nemyslím, že přestěhuje ambasádu do Jeruzaléma, aby rozzuřil Palestince, nebo začne harašit zbraněmi v Čínském moři. Takové pohrůžky mají jediný cíl, něco si vynutit. Zcela jistě však povzbudil živelný odpor proti arogantní nadvládě EU.

Jednu starost však mám. Charakterní člověk nemusí být dobrý politik, ale Trump je bezcharakterní.