Začátkem 80. let proběhla v plzeňské Škodovce, kde jsem pracoval v podnikovém časopise, vlna odsouzení polské Solidarity. Kolektivy pracujících vyjadřovaly rozhořčení nad pokusy zvrátit socialistické zřízení, které pocházely od živlů vedených západními centrálami. O varšavské kavárně se nepsalo, neboť šlo o hnutí dělníků.

Četl jsem tehdy polské noviny. Orgán Polské sjednocené dělnické strany Trybuna Ludu prohlášení Solidarity zveřejnil. Nebylo tam nic, co by byť vzdáleně připomínalo obraz, který byl šířen shora a proti němuž protestovaly kolektivy pracujících a vybraní jednotlivci z řad dělnické třídy a technickohospodářských pracovníků.

Ukázal jsem Trybunu Ludu podnikovému tajemníkovi KSČ a přeložil prohlášení. „No ty vole,“ řekl, „vždyť tam nic není. Ale to víš, befél je befél.“

Když jsem se v redakčním archívu podíval na čísla z ledna 1977, byla tam vlna odsouzení Charty 77 kolektivy pracujících a vybranými jednotlivci. Objevil jsem tam tajemníka SČSP a zeptal jsem se ho, jestli o Chartě něco věděl nebo četl její prohlášení. Podíval se překvapeně: „Ne. Proč?“

Řadu chartistů jsem osobně poznal až začátkem 90. let. Potvrdilo se, co jsem se předtím dověděl zprostředkovaně: rozmanitá až nesourodá skupina lidí, které načas spojil společný pocit. Pak se přirozeně rozešli. Někteří až tak, že proti obhájcům demokracie stojí milovníci Kremlu. Ale pozor: tehdejší represe komunistické moci proti nim byly opravdové. Nešlo o žádné zablokování na sociální síti, ale o tvrdé tresty ve vězení. Lidé, které to nezlomilo, si zaslouží úctu.

Disent však není jev, který se zrodil s Chartou a s ní zanikl. Vždy byl a vždy bude. Tedy v takových společnostech, kde se nedovoluje otevřený nesouhlas s existující mocí a kde ta moc dělá vše pro to, aby nemohla být vystřídána. Využívá k tomu hojně právě dobově se měnící „kolektivy pracujících“ a vybrané jednotlivce, kterým předkládá jiný obraz světa než reálný.

Charta spojila vyděděnce. Jedni si tento osud vybrali dobrovolně, protože byli vychováni v neslučitelnosti s komunismem, další sežvýkal a vyplivl mocenský stroj KSČ, kde měli ruce na pákách. Ale jedno bylo společné: nad praktikami režimu se jim zvedal žaludek tak, že se jich nemohli účastnit.

V minulých dnech jsem nejednou zaslechl úvahy, že je nový disent po předpokládaném ovládnutí republiky Andrejem Babišem nevyhnutelný. To není zřejmé. Záleželo by na míře normalizace, kterou by prosazoval. Co je ale už teď hotové, je značné množství lidí zleva, zprava i ze středu, kterým se nad praktikami Andreje Babiše a Miloše Zemana a uctíváním befélů jejich ovečkami zvedá žaludek.