Nečinnost amerického prezidenta Obamy, jenž odmítl chránit nebe nad Sýrií, umožnila ruskému čekistovi, aby srovnal se zemí syrské Aleppo, tak jako kdysi město Groznyj. Obležený Islámský stát v Iráku se hroutí a jeho porážka snad bude lekcí i pro ostatní muslimské bojůvky a mučedníky, byť možná v Evropě na čas počet atentátů vzroste. Otevřená Evropa přilákala v roce  2016 další milión migrantů, převážně z Afriky, a tak se stejně jako loni zhruba 3000 těchto nešťastníků utopilo.

Na Západě to byl ale i rok zásadního přeskupení politických sil. Brexit i volba amerického prezidenta byla konzervativní vzpourou proti letité ideologické nadvládě levice, která si říká liberální, ač netoleruje tradici.

Ta už od 60. let ničí náš přirozený svět i přirozenost člověka. Vyzdvihuje subjektivní totožnost a místo univerzální etiky nebo důrazu na slušnost ve veřejném projevu prosazuje tzv. politickou korektnost, jež má chránit rasovou, kulturně cizorodou či bizarní, sexuální menšinu, a dokonce i většinové ženy před misogynními výroky a pomyslnou nerovností, ovšem vždy a výlučně na úkor tradice a názoru většiny. Připomíná marx-leninské úsilí odříznout člověka od judeo-křesťanského základu evropské civilizace.

Vzhledem ke staletí probíhající sekularizaci Západu by se této snaze jistě dařilo nebýt masového přílivu běženců a ekonomické stagnace nižší, střední a dělnické třídy. Ta se právem v přímé konkurenci s přistěhovalci cítí poškozena, ačkoli její status ničí především automatizace mechanické práce. Multikulturalismus této ideologie totiž posiluje identitu muslimských přistěhovalců a jejich antagonismus vůči životnímu stylu většiny, již nutí, aby takovou situaci trpně snášela. Prohrávají jedni i druzí.

Jednoduchý pravolevý spor západní demokracie náhle ustoupil do pozadí (nezanikl). Přít se o míře daní a státu budeme vždy, ale teď nastoupil fascinující rozpor mezi kosmopolitní pravicí i levicí na straně jedné a nacionální pravicí i levicí na straně druhé. Levice ovšem prohrává, a tak ji můžeme z rovnice vyškrtnout.

Zůstává spor o rozumné omezení globalizace a posílení národní solidarity. Populisté bohužel tíhnou k národnímu socialismu. Nastává proto velká úloha konzervatismu, jenž s nimi sdílí patriotismus a národní tradici, aby mírnil úsilí omezovat světovou obchodní výměnu a posilovat pečovatelský sociální stát. Svoboda a řád jsou slučitelné s národním státem, kdežto nežádoucí imigrace nikoli.

Jak dokazuje Tomáš Břicháček ve své právě vydané knize „Unie ve víru migrační krize“, Komise trvá na neomezené azylové politice, migranty hodlá pouze registrovat na vnější hranici, vracet je nelze. V myslích kosmopolitních komisařů došlo k tragické absolutizaci lidských práv. Už jenom populismus může západní civilizaci zachránit.