KOMENTÁŘ: Záhady roku 2016 - Jiří Pehe

To, co působí pocit všeobecného zmaru na Západě, je spíš změna vnímání než nějaká zásadní (ekonomická nebo sociální) krize. Globální hrubý produkt vzrostl v roce 2016 o dalších 3,16 procenta. A i když hlavními příjemci tohoto růstu byly země, jako je Indie, Čína a další „tygři“ mimo západní civilizaci, poměrně dobře si počínaly i mnohé západní země, kde - až na výjimky - HDP rostl (jakkoliv ne tempem srovnatelným s mnohými „rozvojovými“ zeměmi).

Nástup populistů v Evropě a USA, spojený s obavami o budoucnost Evropské unie a transatlantické spolupráce, lidem na Západě poněkud zastřel skutečnost, že raketový růst středních tříd v zemích dříve velmi chudých, je ve skutečnosti především příspěvkem ke globální stabilitě, nikoliv hrozbou.

V Číně se nyní počítá ke střední třídě 225 miliónů domácností, v Indii zhruba 60 miliónů. Dynamika růstu v Indii je navíc taková, že do roku 2025 má mít tato země s více než miliardou obyvatel, asi 115 miliónů domácností (tedy zhruba polovinu obyvatel), které lze řadit ke střední třídě.

Právě rostoucí ekonomická úroveň mnohých nezápadních zemí ale je, zdá se,  poněkud paradoxně jedním ze zdrojů úzkosti na Západě. Do prudce se rozvíjejících zemí mimo západní civilizační okruh se přesunulo velké množství pracovních míst v tradičních průmyslových odvětvích, ba celé průmysly. To bylo doprovázeno prudkými strukturálními změnami v mnoha západních zemích, rozvojem postindustriální ekonomiky, s čímž souvisí přesun stále většího počtu lidí do sektoru služeb, v němž se ovšem stále více lidí cítí ohroženo umělou inteligencí a roboty.

I tak se zdá, že hlavní zdroj občanské a politické nespokojenosti na Západě není spjat primárně s ekonomikou. Západní země sice nerostou ekonomicky tak rychle jako v minulosti, ale dál si užívají poměrně vysokého standardu žití. Nespokojenost se v této oblasti zaměřuje spíše na některé rostoucí nerovnosti v distribuci bohatství a patologie globalizovaného kapitalistického systému, jako jsou daňové ráje nebo odliv dividend a zisků ze zemí, kde fyzicky podnikají nadnárodní korporace.

Hlavní záhadou roku 2016 tedy je, proč nadále roste cosi jako „tekutý“ hněv, který se projevuje jako naštvanost na celý systém, když ve skutečnosti Západ nečelí masivní krizi - srovnatelné třeba s tou ve 30. letech minulého století, která porodila nacismus.

Zdá se, že jde do velké míry o „kulturní“ reakci na mnoho „tekutých“ a těžko pochopitelných jevů a změn, které přináší globalizace. Při stále větším rozdělování koláče globálního bohatství ve prospěch rychle rostoucích nezápadních zemí se status Západu coby globálního lídra zdá být v ohrožení, jakkoliv reálně ohrožen ještě dlouho nebude.

Zároveň se politické mechanismy vybudované už v době nástupu moderny v dnešním postmoderním světě ekonomické, kulturní a komunikační globalizace jeví jako stále více rigidní a neschopné reagovat na nejrůznější globální výzvy, které potřebují rychlá řešení.

Hlavní výzvou tedy je potřeba reformovat demokratickou politiku tak, aby lépe reagovala na komplexitu současného světa. Kladou se také stále více otázky, zda pokračující otevřenost jiným kulturám, přistěhovalectví, jakož i vnitřní demokratická tolerance západních společností, mohou v prudce se měnícím světě obstát bez nějakého korektivu.

Řešením přitom není „nacionalizace“ politiky. Politika „národních zájmů“, suverenity či snah schovat se za národními hranicemi patří do stejného politického vetešnictví, jako jsou na druhé straně škály některé odumírající projekty politického inženýrství, tradiční politické strany či přemrštěné prosazování politiky identit.

Zásadní otázkou v tom, co se dnes děje, je zda se jedná o krizi, která se bude jen zhoršovat, anebo zda demokracie nakonec prokáže zase jednou schopnost přizpůsobit se novým poměrům. Na ni rok 2016 jasnou odpověď zatím nenabídl.