Článek
Co na tom, že pojem „liberální elita“ je naprosto vágní. Nejenže se v diskusi o jejích údajných selháních volně směšují odlišné pojmy, jako je liberalismus, liberální demokracie a liberální postoje, ale pomíjí se, že různé formy politické korektnosti a identitární politiky, k níž patří i multikulturalismus, jsou nejen antagonistické vůči klasickému liberalismu, ale v praktické rovině jsou společným dílem západních politiků napříč politickým spektrem.
Nicméně útok se dnes ve jménu nacionalistického populismu a údajných snah setřást okovy politické korektnosti vede především proti liberálům (kterým se v Česku, kde se s politickými nálepkami zachází obzvlášť volně, říká posměšně „kavárna“ nebo „pravdoláskaři“). Tito lidé prý ve své povýšenosti špatně odhadují politické nálady v Evropě i ve Spojených státech. A teď i trapně naříkají nad vítězstvím Donalda Trumpa, které by měli realisticky přijmout.
Ve skutečnosti dnes neselhávají především liberálové, kteří se většinově drží svých pozic, ale spíše konzervativci. Ti nyní ve Velké Británii a USA (ale i u nás) houfně přebíhají k nacionalistickému populismu, jehož vlajkonoši jsou v USA Donald Trump, ve Velké Británii Nigel Farage a ve Francii Marine Le Penová. Je to smutná podívaná, protože klasický konzervatismus je založen na hodnotách, které jsou v přímém protikladu k tomu, co tito politici reprezentují.
Populismus je antielitářský, podbízí se masám, často volá po přímé demokracii. Konzervatismus naopak respektuje společenské i hodnotové hierarchie a tradice. Lpí na zastupitelské demokracii. Je to nejvíc „elitářská“ politická filozofie – v dobrém slova smyslu. Když právě konzervativec Cameron vyhlásil populistické referendum o brexitu, byla to zrada konzervatismu se vším všudy.
Pastí, kterou v sobě konzervatismus skrývá, je jeho důraz na národ coby společenství hodnot a tradic. Konzervativci jsou tak v globalizovaném světě vystaveni stále většímu napětí. Na jedné straně vyznávají hodnoty, které umožnily spolu s těmi liberálními nástup tržního hospodářství nejprve v národních státech a pak globálně. Na straně druhé by tento proces chtěli nějak vrátit do přehledných národních arén, k tradičním hodnotám.
Tento cíl je ale nedosažitelný, takže stále více konzervativců abdikuje nejen na některé tradiční konzervativní hodnoty, ale i na „zdravý rozum“ (který právě konzervativci nejraději vzývají).
Jsme tak svědky téměř bolestivé podívané, v níž řada britských konzervativců je ve vleku nacionalistického populismu Nigela Farage, zatímco američtí konzervativci dělají stafáž Donaldu Trumpovi. Ba co hůř, když liberálové označí Trumpa za xenofoba, populistu či rasistu, dostávají lekce v politickém „realismu“ nejen od tvrdého jádra jeho fašizujících příznivců, ale i od mnohých k němu přeběhlých „konzervativců“.
Klasické politické filozofie přitom už nedávají valného smyslu. Západní společnosti, včetně elit, jsou pod tlakem globalizačního papiňáku rozděleny prostě na „kosmopolitnější“ části, chápající globalizaci především jako pozitivní výzvu, a části, které se tohoto procesu z různých důvodů bojí a chtějí zpět přehledný svět minulosti, k čemuž patří i touha po obnově lesku národních států.
Čestnou výjimkou je německá konzervativní politika, kterou ztělesňuje Angela Merkelová. Je jiná než britská nebo americká. Především proto, že němečtí konzervativci z historických důvodů dávají „národ“ do závorky a že berou vážně lidská práva coby základ liberální demokracie a moderního německého konstitucionalismu (který paradoxně pomohli vytvořit po válce v poraženém Německu Američané).
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Spílat jim za to, že nechtějí připustit, aby se znova opakovala (jejich) historie, je směšné. Navíc se nacionalismus nyní vrací zpět už jen v podobě frašky, jak to při opakování historie bývá. Globalizovaný kapitalismus už se dávno vymkl národním hranicím a nikdo už ho nevrátí zpět pod kontrolu národních států, ať už se různé odnože nacionalistických populistů snaží sebevíc.