Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Belgie ukázala demokratičnost i neakceschopnost EU – Thomas Kulidakis

Novinky, Thomas Kulidakis

Frankofonní části Belgie se povedl husarský kousek. Místní parlament o čtyřiceti šesti poslancích zablokoval přijetí obchodní smlouvy Evropské unie s Kanadou, kterou půlmiliardový blok vyjednával přes šest let. Naplno se tak na světlo boží dostaly klady i zápory Evropské unie.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Thomas Kulidakis

Článek

Na jednu stranu se celá záležitost dá vnímat jako důkaz demokratického fungování celého evropského bloku. Tři a půl miliónu Valonů dokáže na vlastní pěst účinně vzdorovat vlastní federální vládě, ostatním členským státům Unie i bruselským úředníkům. Všichni zúčastnění se sice snaží do poslední chvíle Valony přesvědčit, aby přece jen s dohodou souhlasili, výsledek je ale nejistý.

Na stranu druhou se naplno odhalil současný problém Evropské unie, kterým je naprostá neakceschopnost. Než se v důležitých otázkách státy jednomyslně usnesou, situace je už mnohdy naprosto odlišná. Než například schválí společnou akci směřující k uzavření návratových dohod se zeměmi, odkud nejčastěji přicházejí nelegální migranti, je jich na území Evropy dávno přes milión. A co může za tuto neakceschopnost?

Státy sdružené v Unii mají celkem logicky své vlastní zájmy, které se ne vždy musí potkávat. Při počtu dvaceti sedmi členů - Velkou Británii můžeme z úvahy už nyní škrtnout - je těžké najít vždy společného jmenovatele. To se ale členům Unie nedá vyčítat. Při velikosti bloku je zřejmé, že asi jinak se budou na otázku například vztahů s Ruskem dívat Litevci než Portugalci. Přesto by měl panovat určitý společný vyšší cíl v podobě výhod z velikosti.

Vinna tedy není existence přirozených zájmů zemí, ale pro současnou velikost nehodící se systém hlasování. Systém jednomyslnosti by byl účinný při mnohem menším počtu zemí. Je to stejné, jako chtít po všech poslancích v České republice, aby se shodli, jinak se nic nepřijme. A protože to nejde, máme pro běžné zákony systém prosté většiny. Pro věci zásadního významu pak většinu ústavní. Podobně se tedy i Evropská unie pokusila zavést systém hlasování kvalifikovanou většinou. Jenže ten naráží na fakt, že zatímco se státy domluví a jejich představitelé si svatosvatě slíbí odhlasovanou dohodu dodržet, realita je jiná.

Thomas Kulidakis

Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.

V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.

Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.

Druhou částí problému je tedy nedostatek dobré vůle a neschopnost dodržet slovo. V Bruselu se všichni dohodnou, i maďarský premiér odhlasuje kvóty, a doma je vše jinak. Pokud dohoda s Kanadou skutečně nebude schválena, bude to celosvětová ostuda. Kdo by chtěl příště s Evropany jednat? Pro Evropu samotnou je ale mnohem důležitější otázka jiná. Členové Unie si budou muset brzy odpovědět na otázku, zdali chtějí směřovat k akceschopnosti, která znamená podřízení se většině, nebo raději zkusit svou budoucnost na vlastní pěst.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám