Například školní kantýny a bufety – už víc nesnesou, ty už mají dost. Zavírají.

Ale popořadě.

Na třídní schůzky chodím velmi málo, většinou se jedná o poměrně zdlouhavou záležitost, kde vám říkají všem dohromady to, co by se dalo poslat mailem – nebo už jste to dokonce mailem dostali.

Informační hodnota není valná, navíc vás kolektivní informace typu „dětem nejde písemné dělení“ – nezajímají. Zajímá vás vaše dítě a jeho konkrétní prospěch a chování. U nás ve škole jsem zas nechtěl stresovat svoje učitele, abych na ně zíral ještě večer z pozice rodiče.

No ale teď jsem vyrazil na schůzky a dokonce premiérově do školky. Židličky byly logicky jako z pohádky o Sněhurce, nesedělo se mi úplně komfortně, ale docela to odsejpalo. Přesto se člověk coby občan nestačil divit.

Prvním bodem, který nešel hladce, bylo SRPŠ. Nově už nejde klasický postup, že rodiče zaplatí pětikilo na jeden školní účet a děti pak jdou dvakrát do divadýlka, na Vánoce mají o chlup „bohatší“ besídku a pak se jede v květnu na výlet.

Nově musí mít SRPŠ právní subjektivitu, orgány, stanovy, vlastní účet, oficiální přihlášky, výroční valné hromady a veškerou myslitelnou administrativu.

Pochopitelně nenašel se ani jeden rodič, který by chtěl něco takového zakládat, všichni klopili oči. Přítomní tatínkové právníci klopili oči patrně ještě usilovněji, ale nevím to jistě, neb já rovněž zabodl oči do papírku s poznámkami a nasadil výraz něco mezi sfingou a smyslově zcela ochromeným člověkem, kterého není možné vyvolat ani oslovit.

Učitelky bezradné.

Nějak to tedy dopadne. Buď se řada dospělých lidí bude věnovat mnoho hodin zcela formálním úkonům, popíše se tuna papíru a rejstříkový soud přijme mnoho dalších pracovníků. Nebo to bude muset školka nějak ošvejkovat, což zatěžuje zas pracovníky, a úplně stejně.

Vymyslet postup, aby to bylo vůči orgánům ještě „udržitelný“, kdyby to někdo kontroloval. Pocit, že děláte něco maličko proti pokynům. Zvýšená administrativa. To vám otravuje život. Přijde chvíle, kdy toho máte jako ředitel/ka tak akorát. Vím, o čem mluvím.

Že je toho tak akorát, prezentovala pak paní vedoucí jídelny, když nás seznamovala s novými šedesátistránkovými pokyny ke školnímu stravování. Například nově nesmí mít děti už ani zcela libovou šunku, ale dětem k svačině hodně chutná šunková pomazánka, kterou tak jednou za 14 dní dělávají…

Ty vago, šunka? To je snad nejdietnější věc na světě, ne? To jedí lidi ještě dva dny před smrtí. Když jsem měl jednou za čas jako dítě v aktovce ke svačině rohlík s máslem a šunkou, tak to byl svátek. Bývala dost drahá (10kč/10dkg při mzdách okolo tisícovky).

Teď teda moje nejmenší dítě ji nebude mít vůbec, protože tak pravil stát. Elinka (mimochodem velká milovnice lovečáku) to tedy asi dožene doma, teď je šunka mnohokrát levnější. Dokud se tedy po Valachové nepochlapí i Marksová a po norském vzoru to nezačnou kontrolovat i přímo v rodinách.

Jo, voda v hrnci se pomalu ohřívá, ale my rybičky ještě nevyskočíme, ještě to jde.

Ale reálně? Vždyť české školství mělo léta letoucí vyhovující a vyvážené normy na školní stravování. U nás děti nejedí hamburger s majonézou každý den k obědu jako v Americe.

V pondělí nebývá maso, musí být zastoupené i luštěniny a tak. Každý den je polívka. Když máte trochu štěstí a školní jídelna vaří sama a jen nedováží - skutečně jde o pestrý jídelníček. Každý den do hospody na oběd se chodit nedá, do dobré školní jídelny jo.

Ale teď tedy ideově ještě „zdravěji“. Asi mají být cizrnové makrobiotické placičky s kopřivama - to bude mít úspěch. Ale viděli jste někdy třeba, kolik knedlíků sní osmáci po těláku?

Taky to nějak bude fungovat dál. Bude? Ve školce teda už nebude šunková pomazánka. Rodiče sice odhlasovali, že jim to vůbec nevadí, ale paní hospodářka to těžko půjde kupovat za svý načerno.

Leda by se na faktuře šunka nějak schovala nebo se jako dávala jen dospělým strávníkům jídelny, ale to už jsme u problémů se švejkováním a velkým kusem pololegální práce navíc. Na větší škole to ani technicky nepůjde, na malé mateřince ještě možná.

Spousta kuchyní má obrovské problémy nějak teď jídelníček sestavit. Ona to nebyla sranda za těch pár korun ani před tím, aby to ještě někdo jedl.

Školní bufety a kantýny jsou pak úplně jinde, houfně zavírají. Nesmí se tam prodávat velká část původního sortimentu. K tomu ještě přijde EET. Řada ženských přišla o práci, ale i tady půjde život dál - děti si vše koupí „u Vietnamce“ cestou do školy nebo jim holt udělejte pořádnou svačinu doma!